Psychologie náboženství je psychologická disciplína, zabývající se studiem náboženství, religiozity a spirituality z hlediska jeho vlivu na psychiku člověka, jeho chování, vývoj apod.
Kromě studování působení etablovaných náboženství na psychiku člověka zkoumá tento obor i tzv. implicitní religiozitu a spiritualitu, tedy „víru v něco“ bez vztahu ke konkrétní církvi. [1]
Vznik psychologie náboženství
Počátky vzniku psychologie náboženství spadají do souvislosti s prací amerických badatelů Edwina Dillera Starbucka a Jamese Henryho Leuba.[2] Ti prováděli výzkumy,zabývající se poměrem konverzí mezi mladými a starými lidmi.
Díky práci Williama Jamese Varieties of Religious Experience (česky Druhy náboženské zkušenosti) z roku 1902 si získala náboženská psychologie ohlas mezi evropskými badateli. Když George Wobbermin překládat Jamesovu knihu do němčiny, stal se jeho následovníkem a zakladatelem psychologie náboženství v německy mluvících zemích.[3] Z psychologie náboženství metodologicky vycházeli badatelé jako Rudolf Otto, Gerardus van der Leeuw a Friedrich Heiler.
Náboženství a hlubinná psychologie
Největší přínos v oblasti psychologie náboženství přisuzuje český filozof a religionista Břetislav Horyna hlubinné psychologii [4] v čele se Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem (viz níže). Náboženstvím a s ním spojenou spiritualitou se však zabývá výrazně vyšší množství psychologických směrů, například existenciální psychologie (logoterapie) V. E. Frankla a další.
Náboženství podle Freuda
Freud pojímal náboženství jako iluzi.[3] Podle něj člověk prochází určitými stupni vývoje, které jsou doprovázeny krizovými situacemi. Jakmile taková situace nastane, člověk pociťuje strach, naděje, úzkost apod. Jakmile stoji na prahu dospělosti, krizová situace u něj nastane v intenzivnějším měřítku a člověk má snahu stát se znovu dítětem a být chráněným otcovskými křídly. Tímto otcem však není míněn fyziologický otec, ale všemohoucí, božský Otec. Díky němu se pak člověk cítí v bezpečí před vnějším světem. V tomto směru se tak náboženství vysvětluje jako mechanismus potlačovaného strachu, ale vedle toho také potlačování sexuálních představ.[4]
Náboženství podle Junga
Naproti Freudovu pojímání náboženství jako věčné iluze, Jung má k náboženství zcela afirmativní poměr.[4]Nejdůležitější roli v jeho teorii hrají archetypy, v nichž se ukládají kolektivní zkušenosti lidstva. Tyto zkušenosti, sahající až k prvopočátku existence člověka, jsou strukturované, stejně jako archetypy, se kterými se člověk v průběhu svého bytí setkává a postupně se s nimi vyrovnává. Archetypy slouží jako jakýsi vzorec, jak se člověk chová. Náboženství pak zprostředkovává spojení mezi vnějším světem a lidským nitrem, kde se archetypy nachází.
Bohové a démoni jsou pak zkušeností ega s aspekty nevědomí.[5]
Odkazy
Reference
- ↑ Spiritualita a religioznost pacienta. jaro.krivohlavy.cz [online]. [cit. 2012-03-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-18.
- ↑ Horyna, Břetislav: Úvod do religionistiky, Praha: OIKÚMENÉ, 1994, s.82.
- ↑ a b Waardenburg, Jacques: Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky, Brno: Masarykova univerzita, 1997, s.83.
- ↑ a b c Horyna, Břetislav: Úvod do religionistiky, Praha: OIKÚMENÉ, 1994, s.83.
- ↑ Paden, William E.: Bádání o posvátnu: náboženství ve spektru interpretací, Brno: Masarykova univerzita, 2002, s.66.
Literatura
- Horyna, Břetislav: Úvod do religionistiky, Praha: OIKÚMENÉ, 1994.
- Paden, William E.: Bádání o posvátnu: náboženství ve spektru interpretací, Brno: Masarykova univerzita, 2002.
- Pals, Daniel L.: Osm teorií náboženství, Praha: ExOriente, 2015, ISBN 978-80-905211-2-4
- Waardenburg, Jacques: Bohové zblízka: Systematický úvod do religionistiky, Brno: Masarykova univerzita, 1997.
- Zych Adam A.: Pomiędzy wiarą a zwątpieniem: Wprowadzenie do psychologii religii, Kraków: IMPULS, 2012.
Související články
Externí odkazy
