Prvotní hřích (hebrejsky החטא הקדמון‎, ha-chet ha-kadmon, latinsky peccatum originale) je termín pro první hřích v historii lidstva, kterého se podle biblického příběhu^[1] dopustili Adam a Eva v Zahradě Eden (ráji), když se nechali svést hadem a pojedli ze stromu poznání. Důsledkem bylo vyhnání z ráje, uložení těžké práce a porodních bolestí lidstvu a ustanovení nepřátelství mezi ženou a hadem.^[2] Od té doby také Adam a všichni lidé začali stárnout^[zdroj?] a umírat^[3].

Prvotní či dědičný hřích v katolicko křesťanské teologii znamená stav hříšnosti („nesvatost“). Tento hřích je tedy stav nedokonalosti, který následoval poté, co Adam a Eva projevili první neposlušnost v Edenu.^[4] Podle křesťanů se tato vlastnost, nedokonalost, předává člověku v okamžiku početí a přechází z generace na generaci^[5] bez možnosti ovlivnění.^[6][7][8][9]

Křesťané věří, že výkupní obětí Ježíše Krista mohou být za určitých okolností jim i dalším lidem následky prvotního hříchu odpuštěny a že je tak možný návrat a obnovení do rajského stavu před prvotním hříchem,^[10] kdy lidé neumírali, žili v plnosti a v harmonii s Bohem, což je ze strany Všemohoucího vůči lidem nezasloužená laskavost a projev velké lásky.^[11][9]

Ač někteří talmudští rabíni znali učení o tom, že celé stvoření bylo postiženo pádem Adama a Evy, a tato tematika se objevovala v řadě dalších spisů, samotný pojem dědičného hříchu, stejně jako pojem vykoupení z něho, je židovství, minimálně jak ho dnes známe, cizí.^[12] Z tohoto důvodu jsou nedílnou součástí ranní židovské modlitby tato slova: „Bože můj, duše, kterou jsi mi dal, je čistá.“^[13][14] Tato slova podtrhují víru v to, že každý člověk nejen začíná svůj život s čistým štítem, ale že od samého počátku žije s vědomím, že přáním toho, kdo vdechl do jeho chřípí onu duši neboli „dech života“,^[15] je, aby konal dobro.^[16] Pokud ale člověk z nějakého důvodu přece jen spáchá zlo a dopustí se tedy hříchu, má povinnost a možnost činit pokání, což je v rámci judaismu jediný instrument, skrze který je možné dojít odpuštění hříchu.

V ostatních náboženstvích, jako je hinduismus a buddhismus se vyskytuje nauka o karmě, která však má s „prvotním hříchem“ velmi málo společného. V pojetí karmických náboženství se jedná o neustálý koloběh konání dobra a zla, ze kterého se konáním dobra může člověk sám od sebe vymanit, což je s učením Bible o vrozené nedokonalosti,^[7] v naprostém nesouladu.

V rozhovoru s názvem „Mimozemšťané jsou mí bratři“, poskytnutém vatikánským novinám L'Osservatore Romano, otec José Gabriel Funes, ředitel Vatikánské observatoře, uvedl: „Podle mého názoru možnost (života na jiných planetách) existuje“; „inteligentní bytosti, stvořené Bohem, mohou existovat ve vesmíru“ a „někteří mimozemšťané mohou být dokonce bez prvotního hříchu“; „mohly by být (jiné bytosti), které zůstaly v plném přátelství se Stvořitelem.“, dodal.^[17]

Oficiální mluvčí Vatikánu, otec Federico Lombardi, jezuita, zveřejnil dne 21. února 2009 prohlášení, že takové dohady nesmí být zaměňovány za oficiální názor Svatého stolce.^[18]

Feministická kritika v rámci feministické teologie rekonstruuje tradiční koncepci prvotního hříchu a hříchu obecně na teoretické i praktické rovině. Zabývá se důsledky tradiční interpretace prvotního hříchu z historicko-teologického hlediska a ukazuje, jakým způsobem se ještě dnes odráží ve vztazích mezi muži a ženami. Poukazuje na souvislost s dualistickým myšlením, které oběma pohlavím předurčilo určité vlastnosti. Ženy, které byly na tomto základě spojeny s přírodou, iracionalitou a sexualitou se nakonec staly ztělesněním hříchu jako takového. Feministické teoložky se snaží upozornit na chyby v této logice a na jeho důsledky.^[19]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Grzech pierworodny na polské Wikipedii.

• Kolektivní vina

• Obrázky, zvuky či videa k tématu prvotní hřích na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.