Mao Ce-tung o Kimově plánu napadnout Jižní Koreu věděl již v lednu téhož roku. Neslíbil však aktivní účast ČLOA (prioritou Tchaj-wan), pouze propuštění vojáků korejské národnosti. Smýšlení se změnilo kvůli následujícím faktorům:
Dne 10. července 1950 byl založen "Čínský lidový výbor pro odpor proti americké agresi vůči Tchaj-wanu a Koreji". Následně byla spuštěna kampaň "proti Spojeným státům a na pomoc KLDR".[4]
Čou En-laj s maršálem Lin Piaoem odletěli do Soči, kde informovali SSSR, že vyšlou do Severní Koreje dobrovolnické vojáky za dvou podmínek: 1. dodání zbraní, 2. zajištění čínského vzdušného prostoru. Dohoda byla podepsána 11. října. Čínská vojsko (200 000 vojáků) překročilo hraniční řeku Jalu dne 24. října 1950.[3]
Následovaly měsíce bojů, které se nakonec ustálily na 38. rovnoběžce. Tato linie setrvala po dobu cca dvou let, kdy probíhala jednání o příměří. Těmito boji nejvíce trpělo civilní obyvatelstvo (bombardování území Severní Koreje, včetně obytných čtvrtí a zavlažovacích kanálů). Dohoda o příměří byla podepsána 27. července 1953.[3] V roce 1958 byli všichni čínští dobrovolníci staženi zpět do Číny.[4]
Důsledky pro Čínu:
Ztráta 450 000 vojáků (americké zdroje uvádí dvojnásobek), včetně Maova oblíbeného syna
Zátěž státního rozpočtu (1950: 44 %, 1951: 52 %)
Nálepka agresora (Valná hromada OSN, 1. února 1951; dále embargo na obchod s ČLR).[3]
Soudobé zmínky a odkazy
Dne 2. července 2020 bylo oznámeno, že v roce 2020 uplyne 70 let od zahájení boje Čínské lidové dobrovolnické armády proti USA, a k této příležitosti bude vydána pamětní medaile jménem Ústředního výboru Komunistické strany Číny, Státní rady a Ústřední vojenské komise k "70. výročí boje Čínské lidové dobrovolnické armády proti USA a na pomoc Koreji".[4]
Dne 19. října 2020 Si Ťin-pching zdůraznil: „V nové éře je nutné zdědit a nést dál velkého ducha „proti Spojeným státům a na pomoc Severní Koreji“ ve snaze dosáhnout omlazení čínského národa“.[5]
V září 2021 byl "duch proti USA a na pomoc Severní Koreji" zařazen do prvního výtisku "velikých duchů" v duchovní genealogii čínských komunistů, kterou schválil Ústřední výbor strany a vytřídilo Ústřední oddělení propagandy.[6]
↑ abcdeBAKEŠOVÁ, Ivana; KUČERA, Ondřej; LAVIČKA, Martin. Dějiny Čínské lidové republiky (1949–2018). 1. vyd. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2019. 448 s. ISBN978-80-7422-596-3. S. 58–70.