Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina

Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina
AutorAlexandr Sergejevič Puškin
Původní názevПовести покойного Ивана Петровича Белкина
ZeměRuské impérium
Jazykruština
Datum vydání1831
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1830, Повести покойного Ивана Петровича Белкина) je soubor pěti nevelkých povídek ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (1799–1837). Povídkovou sbirku vydal Puškin nejprve pod pseudonymem Ivan Petrovič Bělkin (odtud název cyklu) a jednotlivým povídkám proto předchází vydavatelská poznámka s portrétem Bělkina, jejich údajného autora.

Cyklus, česky také někdy vydávaný pod názvem Bělkinovy povídky reaguje na jednoduchý vkus masového čtenáře vylíčením „neuvěřitelných historek“. Zároveň však rafinovaně paroduje tehdejší obehrané sentimentální zápletky a klišé, ironizuje módní hrdiny a také zakládá tradici „malého člověka“ (neurození hrdinové z obyčejného prostředí) v ruské literatuře. Každá povídka polemicky míří proti určitému literárnímu stylu a jeho charakteristickému syžetu. Všechny povídky jsou údajně inspirovány skutečnou událostí, jsou zasazeny do malých ruských vesnic a vypovídají o životě tehdejších lidí. Jsou zábavné, lehce ironické a úsměvné a čiší z nich duch romantismu.

Obsah povídek cyklu

Cyklus se skládá z těchto povídek:

  • Výstřel (Выстрел), povídka je o carském důstojníkovi Silviovi, který i po letech chce dokončit souboj, ve kterém měl jeho protivník první výstřel, kterým ale schválně prostřelil Silviovi čepici. Silvia pak vyvedlo z míry, že si jeho soupeř z hrozící smrti nic nedělal, klidně jedl třešně a Silvia si skoro nevšímal. Proto Silvio v souboji nepokračoval. Nyní zjistil, že se jeho soupeř žení a chtěl vědět, jak se bude k smrti stavět teď, když už má co ztratit. Znovu ho nechal vystřelit jako prvního a jeho protivník opět schválně střelil vedle a trefil obraz na stěně. Nyní se ho Silvio chystal zabít, když v tom přišla do pokoje mladá nevěsta. Silvio si to při pohledu na ní rozmyslel a před odchodem jen tak bez míření vystřelil po obrazu a trefil kulku svého soka.
  • Metelice (Метель), povídka vypráví o dívce Marje, která byla zamilována do chudého vojáka Vladimíra. Protože to byla velmi bohatá nevěsta, jejímu otci se její vztah s Vladimírem nelíbil. Proto se mladí milenci rozhodli, že spolu utečou. Chtěli se také nechat oddat, a tak Vladimír zamluvil v sousední vesnici kostel, faráře a svědky. Ve svatební den však zuřila silná sněhová bouře. Marja do kostela šťastně dojela, ale Vladimír však takové štěstí neměl. V bouři zabloudil, a když už se do kostela dostal, nikdo tam nebyl. Zkroušený Vladimír po několika týdnech odešel dobrovolně do války, ačkoli ho mezitím rodiče Marjy téměř přijali jako vhodného ženicha. Marja se totiž vrátila po noci čekání v kostele promrzlá a v horečkách. Celou dobu o Vladimírovi blouznila a její rodiče se shodli na tom, že jestli ho tolik miluje, tak že si ho může vzít. Po Vladimírově nevysvětlitelném odchodu upadla Marja do stavu osamělosti a odmítala všechny nabídky k sňatku a zůstávala věrná své lásce i dlouho poté, co Vladimír v boji zahynul. Jednoho dne ale potkala mladého plukovníka Burmina a mladí lidé se do sebe zamilovali. Když si chtěl Burmin s Marjou promluvit, myslela si, že jí jde požádat o ruku. On jí však svěřil strašné tajemství – byl ženatý a tento svazek platil navzdory tomu, že plukovník svou manželku v životě neviděl, neboť si jí před několika lety při silné sněhové vánici ze žertu vzal omdlelou v kostele.
  • Majitel pohřebního ústavu (Гробовщик), povídka líčí, jak majitel pohřebního ústavu Prochorov šel jednoho večera na oslavu, kde si z jeho povolání dělali hosté legraci. Toho tak popudilo, že se urazil a přísahal, že na svou oslavu pozve raději nebožtíky, protože ti se mu aspoň nebudou smát. Jaké bylo jeho překvapení, když po příchodu domů objevil pokoj plný mrtvol, které čekaly na svého hostitele. Prochorov byl z toho tak vystrašený, že omdlel. Probudil se pak ve své posteli a zjistil, že se mu vše zdálo v alkoholovém opojení.
  • Staniční dozorce (Станционный смотритель), povídka vypráví o staničním dozorci a jeho krásné dceři, která jednoho dne odjela s mladým husarem a vzala si ho. Stali se z nich boháči, ale manžel nechtěl, aby se jeho žena stýkala se svým otcem. Dozorce tedy žil po zbytek života sám v chudobě, propadl alkoholu a zemřel opuštěný a utrápený představami, že jeho dcera žije jako všechny svedené a opuštěné dívky. Na konci povídky se ale dozvídáme, že na něho jeho dcera přece jen nezanevřela a vzpomněla si na něj, ačkoli už na usmíření bylo příliš pozdě. Na místo svého dětství se totiž vrátila až po otcově smrti, a tak se aspoň zašla podívat na jeho hrob.
  • Slečna-selka (Барышня-крестьянка), povídka se nese čistě v romantickém a veselém duchu. Dva staří šlechtici se nemají rádi, ovšem dcera jednoho z nich, Líza, se zamiluje do Alexeje, což je syn druhého šlechtice. Jednoho dne konečně přišla na to, jak se ke svému vyvolenému přiblížit. Převlékla se za obyčejnou selku a vypravila se do lesa, o kterém věděla, že v něm bude tou dobou Alexej lovit. Oba se setkali a mladíkovi se Líza, vydávající se za chudou dívku pod jménem Akulina, zalíbila. Problém nastal v okamžiku, kdy se oba šlechtici usmířili a dohodli se na sňatku svých potomků, což Alexej odmítl. Líza tak byla donucena odhalit svou pravou totožnost. Autor povídku zakončil netradičně těsně před očekávaným závěrem a to omluvou čtenáři, že snad může být ušetřen popisu dalších událostí, které jsou zřejmé. Podle povídky napsal roku 1913 český skladatel Oskar Nedbal operetu Polská krev.

Filmové adaptace

Česká vydání

Externí odkazy