PROFILPELAJAR.COM

Postumus
Postumus
Narození	3. století; Galie
Úmrtí	269; Mohuč
Povolání	politik
Děti	Postumus the Younger
Funkce	Římský guvernér; římský konzul; Emperor of the Gallic Empire
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marcus Cassianius Latinius Postumus († 269) byl uzurpátor římského trůnu, který v letech 260–269 ovládal Galii, Británii a část Hispánie. Ve zbytku říše mezitím panovali císaři Gallienus (253–268) a Claudius II. (268–270).

Proklamace za císaře

O Postumově původu a kariéře se neví prakticky nic, předpokládá se pouze, že za vlády Valerianovy mu podléhala provincie Dolní Germánie a že patrně pocházel z galského prostoru. Podle zprávy kronikáře Zonara dosáhl v průběhu létě roku 260 jistých úspěchů v boji s Germány, byl vojskem provolán za císaře a poté oblehl město Colonii Agrippinu (dnes Kolín nad Rýnem), kde pobýval syn císaře Galliena caesar Saloninus. Ten skončil po kapitulaci města na popravišti.^[1] Během velmi krátké doby se ke vzpouře připojily i provincie Belgica, Lugdunensis, Aquitania, Tarraconensis a obě britské provincie, takže Postumus se stal skutečným pánem západních oblastí říše. Císař Gallienus, který právě potlačoval Ingenuovu a Regalianovu revoltu v Panonii, nebyl schopen proti uzurpátorovi zakročit, ale ani Postumus patrně neměl dost sil na to, aby táhl na Řím. Vznikla tak zvláštní situace, kdy vedle sebe koexistovali dva císařští protivníci, z nichž ani jeden nedokázal prosadit svou autoritu v celé říši.

„Galské císařství“

Historikové pro Postumovu sféru vlivu často používají název galské císařství nebo galská říše, aby tak vystihli lokální a „dlouhodobý“ charakter tohoto útvaru. Problémem je, že Postumus se nikdy neprezentoval jako galský vládce – užíval normální císařskou titulaturu, razil mince s legendou Roma aeterna (Věčný Řím) a jmenoval dokonce vlastní konzuly. S výrazem galská říše je proto třeba nakládat opatrně, aby nevznikl dojem, že se západní provincie od impéria separovaly, že zde působila jakási „idea samostatnosti“. Postuma a jeho nástupce v Galii lze spíše považovat za nelegální spoluvladaře císařů v Římě, nelegální ve smyslu právně neuznané. Ze státoprávního hlediska „galská říše“ nikdy neexistovala.

Císař Gallienus se do budoucna nemínil s daným stavem smířit. Jistou dobu mu sice Postumovo panství na Západě mohlo vyhovovat – Postumus jako obhájce hranic na Rýně sloužil zájmům celého impéria – ale v dlouhodobé perspektivě bylo třeba rozhodnout kdo s koho. Na vojenskou výpravu shromáždil císař dostatek prostředků v roce 265 a zpočátku se zdálo, že mu štěstí přeje. Postumus utrpěl v jižní Galii těžkou porážku, musel ustoupit na sever a nakonec se dostal v jednom galském městě do obležení. Gallienus triumfoval. Jeho radost však byla předčasná, neboť dobře mířený šíp jej vážně poranil na zádech a přinutil jej výpravu ukončit.^[2] Vzhledem k jiným problémům (vpád Gótů) již Gallienus do Galie nikdy nevstoupil.

Postumus si přesto nenechal ujít příležitost, aby Gallienovi neoplatil ponižující porážku z poloviny šedesátých let. V prvních měsících roku 268 navázal kontakt s vojevůdcem Aureolem v Miláně, získal ho na svou stranu a nakrátko to vypadalo, že bez boje dosáhne uznání v Itálii. Aureolova revolta se však brzy zhroutila a Postumovi nijak neposloužila, třebaže Gallienus byl v jejím průběhu zavražděn. Nový císař Claudius II. představoval pro Postuma minimálně stejné nebezpečí jako Gallienus.

Smrt

Na jaře roku 269 zažil Postumus sám, co je to bojovat s uzurpátorem – vystoupil proti němu legát v Horní Germánii Ulpius Cornelius Laelianus. Postumovi si sice podařilo vzpouru zlikvidovat, ale když jeho vojáci chtěli vyplenit Laelianovo sídelní město Mogontiacum, snažil se tomu zabránit a rozzuřená soldateska ho zabila (asi červen 269).^[3] Po jeho smrti se na „galském“ trůně v rychlém sledu vystřídali ještě tři císařové – Marius, Victorinus a Tetricus – žádný z nich však nedosáhl Postumova formátu.

Postumovou hlavní zásluhou je, že v době vážného ohrožení říše udržoval klid na rýnské hranici a vlastně tak suploval císaře Galliena, vázaného jinde. Na druhé straně zmnožila jeho revolta rozkladné a krizové tendence v impériu – jev, jemuž se všichni reprezentanti ústřední vlády snažili zabránit. Výsledkem byly války Galliena s Postumem či později Aureliana s Tetrikem, jež odváděly římskou pozornost od vnějších nepřátel, především od germánských kmenů.

Poznámky

↑ Epitome de Caesaribus 32, 3; Aurelius Victor 33, 8; Eutropius 9, 9; Historia Augusta, Tyranni triginta 3, 2nn; Zosimos 1, 38, 2; Zonaras 12, 24, 10-12.
↑ Zonaras 12, 24, 13-18.
↑ Aurelius Victor 33, 8; Eutropius 9, 9, 1.

Literatura

KÖNIG, Ingemar. Die gallischen Usurpatoren von Postumus bis Tetricus. München: Beck, 1981. xiii, 237 s. Dostupné online. ISBN 3-406-04801-3. (německy)