Poslední ledovcové maximum

Mapa světa v období LGM

Poslední ledovcové maximum (Last Glacial Maximum, LGM) bylo období v pleistocénu, kdy ledový příkrov dosáhl na Zemi největšího rozsahu za poslední dobu ledovou.[1] Podle radiokarbonové metody datování toto maximum začalo před 26 000 lety a skončilo před 18 000 lety.

Ochlazení je spojováno s Milankovičovými cykly i s katastrofickými událostmi jako erupce novozélandského supervulkánu Oruanui.[2] V této době nastalo kyslíkové izotopové stádium 2. Došlo k výraznému poklesu skleníkových plynů v zemské atmosféře a zvýšené koncentraci prachových částic. Podle odhadů byla tehdejší průměrná teplota na planetě o 6 °C nižší než ve 21. století. I v letních měsících pokrýval led osm procent zemského povrchu.[3] Celkový objem ledové pokrývky vzrostl na 53 000 000 km³. Mořská hladina byla v průměru o 120 metrů níže a vystupovaly z ní zaniklé pevniny jako Beringie, Sundaland a Sahul.[4]

V Evropě dosahovalo čelo ledovce až na recentní území Anglie, Německa a Polska (viselské zalednění), velkým ledovcem byly také pokryty Alpy (würmské zalednění).[5] Na severoamerickém kontinentu dosáhlo wisconsinské zalednění až k řece Ohio a k Manhattanu. V Andách existovalo zalednění Llanquihue. Také v Asii panovalo velmi chladné klima a permafrost sahal až do oblasti Pekingu, pro nedostatek srážek však nevznikly velké ledovce. V rovníkových oblastech vedlo chladné a suché podnebí k výrazně nižší rozloze pralesů a většinu území pokrývaly stepi a pouště.[6]

Lidská populace v Evropě poklesla během ledovcového maxima zhruba na polovinu. V západní Evropě existovala kultura solutréen.[7]

Po posledním ledovcovém maximu následoval starší dryas s postupným oteplováním a vzestupem mořských hladin.

Reference

  1. ↑ DAVIES, Bethan. The Global Last Glacial Maximum [online]. 2017-06-15 [cit. 2023-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ MANVILLE, Vern; WILSON, Colin J. N. The 26.5 ka Oruanui eruption, New Zealand: A review of the roles of volcanism and climate in the post‐eruptive sedimentary response. New Zealand Journal of Geology and Geophysics. 2004-09, roč. 47, čís. 3, s. 525–547. Dostupné online [cit. 2023-12-30]. ISSN 0028-8306. DOI 10.1080/00288306.2004.9515074. (anglicky) 
  3. ↑ Last glacial maximum | Definition, Characteristics, Map, & Facts | Britannica. www.britannica.com [online]. [cit. 2023-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ HANTORO, W. S.; FAURE, H.; DJUWANSAH, R. The Sunda and Sahul continental platform: Lost land of the Last Glacial Continent in S.E. Asia. Quaternary International. 1995-01-01, roč. 29-30, s. 129–134. Dostupné online [cit. 2023-12-30]. ISSN 1040-6182. DOI 10.1016/1040-6182(95)00015-B. 
  5. ↑ Weichselian Glaciation. encyclopedia.pub [online]. [cit. 2023-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ DRURY, Steve. Amazonian forest through the last glacial maximum [online]. 2017-01-13 [cit. 2023-12-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ VILLALBA-MOUCO, Vanessa; VAN DE LOOSDRECHT, Marieke S.; ROHRLACH, Adam B. A 23,000-year-old southern Iberian individual links human groups that lived in Western Europe before and after the Last Glacial Maximum. Nature Ecology & Evolution. 2023-04, roč. 7, čís. 4, s. 597–609. Dostupné online [cit. 2023-12-30]. ISSN 2397-334X. DOI 10.1038/s41559-023-01987-0. (anglicky) 

Externí odkazy