Poljus lze označit jako (polo)funkční maketu budoucí bojové kosmické stanice s výkonným (≥1 MW) chemickým laserem pro ničení nepřátelských družic. Jeho vývoj byl urychlen zjištěním, že nosná raketa Eněrgija bude hotova dříve, než raketoplán Buran a tedy bude možnost ji otestovat s jiným užitečným zatížením.[1]
Startovní konfigurace družice Poljus byl aerodynamicky krytý válec dlouhý 37 m o průměru 4,1 m s hmotností 80 tun. V horní části byl umístěn funkčně-služební blok (FSB, ФСБ, функционально-служебный блок), totiž upravený a přizpůsobený funkčně-nákladní blok (FGB, ФГБ, функционально-грузовой блок) lodi TKS. Blok zajišťoval manévrování a orientaci družice.[pozn. 1]
Vzhledem ke konstrukci lodi TKS (určené původně pro raketu Proton), bylo modul nutno umístit do horní části Poljusu. Tím byly hlavní systémy orientace a stabilizace při startu nasměrovány proti směru letu. Pro manévr uvedení ze suborbitální na kruhovou dráhu (v plánované výšce 280 km) se tedy Poljus po oddělení od Eněrgije musel otočit o 180°.[1][2] Bylo počítáno s průběžnou údržbou stanice kosmonauty.
Pod řídícím blokem bylo umístěno další vybavení. O jeho obsahu a o plánovaných experimentech se dostupné zdroje poněkud rozcházejí. Pravděpodobně šlo (kromě celkového testování systémů družice) o experimenty spojené s testováním systémů vlivu vypouštění plynů (nutné při provozu reálného bojového laseru) na ionosféru v okolí družice a na sledovatelnost její aktivity ze Země. Na palubě Poljusu nebyly skutečné zbraně.[2][3]
Raketa Eněrgija nesoucí Poljus odstartovala po několika odkladech 15. května 1987 ve 14:30 světového času. Byl to první start Eněrgije a první start v historii sovětské kosmonautiky vysílaný v přímém televizním přenosu. Přes očekávané, ale znepokojivé počáteční vybočení rakety probíhal let v pořádku až do oddělení Poljusu od Eněrgije 7 minut 40 sekund po startu. Poljus se úspěšně oddělil, ale když se měl o minutu později otočit o 180° a motorickým urychlením přejít ze suborbitální dráhy na orbitální, manévrovací motorky rotaci včas nezastavily. Zážeh hlavních motorků tak působil ne po směru, ale proti směru letu, místo urychlení byl Poljus zbrzděn a tím naveden zpět do atmosféry. Zbytky Poljusu dopadly přibližně do plánované dopadové oblasti druhého stupně nosné rakety v Tichém oceánu a nyní leží v hloubce několika kilometrů pod hladinou.[1]
Kontroverze
Vzhledem k tomu, že Michail Gorbačov byl odpůrcem militarizace vesmíru a osobně navštívil Bajkonur několik dní před startem, existuje podezření, že nejen nařídil omezení testů družice, ale že i selhání naváděcího systému družice Poljus bylo způsobeno úmyslně.[4][5] Pravděpodobnější je, že i když byl program Poljus rychle ukončen, havárie sama byla způsobena nedostatečným otestováním systémů družice.[2] Detaily vybavení prvního letového exempláře družice Poljus však nejsou dodnes zcela jasné.
Odkazy
Poznámky
↑Tato úprava lodi TKS byla východiskem i pro tahač modulu Kvant stanice Mir.
↑LUKAŠEVIČ, Vadim. ИСТОРИЯ СОЗДАНИЯ "ПОЛЮСА" [online]. Rev. leden 2005 [cit. 2014-01-11]. Dostupné online. (rusky)
↑PACNER, Karel. Jak měly probíhat hvězdné války. Družice by páchaly sebevraždy [online]. Technet iDnes, 22. února 2008 [cit. 2014-01-11]. Dostupné online.
↑KUŽEL, Stanislav. Na křídlech do kosmu - 4. Buran – let nikam [online]. Aeroweb, rev. 3. října 2011 [cit. 2014-01-12]. Dostupné online.
СЕМЕНОВ, Ю. П., a kol. Ракетно-космическая корпорация Энергия имени С.П.Королева: 1946-1996. Королев: РКК Энергия имени С.П.Королева, 1996. 671 s. S. 368-370. (rusky)
ГУБАНОВ, Б. И. Триумф и трагедия "Энергии": размышления главного конструктора, том 3: Энергия - Буран. Новгород: Издательство НИЭР, 1998. (rusky)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Poljus na Wikimedia Commons
.png)
