První fotbalové krůčky udělal na hřišti Dopolavoro Ferroviario di Corso Parigi v Turíně. Hned byl zařazen do mládežnické sestavy Juventusu. Nejprve hrál levé křídlo a poté záložníka a až trenér BianconeriVirginio Rosetta vycítil jeho potenciál jako levý obránce. Debut si odbyl 3. listopadu1935. V Juventusu byl spolu s Fonim výbornou sehranou obranou.
Po MS 1938, mu vedení Juventusu odmítlo zvýšení platu. Pietro začal stávkovat a během sezony 1938/39 záměrně podával nedostatečné výkony. Skončil tak na několik týdnů na lavičku. Sezona skončila 8. místem v tabulce. Situace byla vyřešena zprostředkováním fedarecí, která uznala vítězem Juventus z ekonomických důvodů.
Když v roce 1946Juventus vyjádřil svůj záměr nahradit ho mladším Oscarem Vicichem, Pietro se rozhodl opustit klub a odešel za 4 miliony lir do Alessandrie. Byl zvolen kapitánem. Získal si renomé a za rok se vrátil zpět již za 14 milionů lir. S Bianconeri získal svůj první titul v sezoně 1949/50. Jenže měl špatný vztah s trenérem Carverem. V roce 1949 mu odebral kapitánskou pásku a v roce 1950 byl zařazen na seznam přestupů rok před vypršením smlouvy. Fotbalovou kariéru zakončil po sezoně 1951/52 v dresu Novara Calcio.
Po hráčské kariéře se stal trenérem. Začal u mládeže. První zkušenosti s dospělými prodělal v Padově ve druhé lize. Až v sezoně 1956/57 byl trenérem prvoligového týmu UC Sampdoria. Sám trenér si tento zážitek pamatoval jako "nejkrásnější rok". Hráči jej milovali, ale měl problémy s prezidentem. Poté spolupracoval i s trenérem Giovanni Ferrarim u národního týmu.
V roce 1998 měl infarkt a v posledních letech svého života trpěl Alzheimerovou chorobou. V době své smrti v roce 2006 byl posledním žijícím fotbalistou ze zlatého mužstva z MS 1938. Byl pohřben na hřbitově Parco di Torino. V roce 2015 po něm byly pojmenovány veřejné zahrady via Piobesi v Turíně.