Petrovská výsada či petrovské privilegium (latinskyprivilegium petrinum), známé také jako privilegium víry nebo přízeň víry, je důvod uznávaný katolickým kanonickým právem, který umožňuje rozvázat papežem platné přirozené manželství mezi pokřtěnou a nepokřtěnou osobou v zájmu spásy duše toho, komu je tak umožněno uzavřít církevní manželství.[1]
„
Tobě dám klíče od nebeského království: co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.
V podstatě se jedná o rozšíření logiky pavlovského privilegia (privilegium paulinum) na manželství mezi pokřtěnou a nepokřtěnou osobou, které spočívá v rozvázání manželství mezi dvěma nepokřtěnými osobami, aby jedna z nich mohla po přijetí křesťanství vstoupit do křesťanského manželství.
Podle kánonu 1150 Kodexu kanonického práva z roku 1983 privilegium víry „má přízeň práva“,[2] jinými slovy, kdykoli je možné toto privilegium uplatnit, právo dává přednost jeho udělení.[3] Přesto se rozvázání manželství ve prospěch víry, které má biblický precedens v tom, že Židé propouštějí své nežidovské manželky, o němž se píše v Ezdrášovi – Ezd 10, 1–14 (Kral, ČEP), využívá jen zřídka.[4]
Terminologie
Zatímco pavlovské privilegium je takto nazýváno s odkazem na pokyny svatého Pavla v 1Kor 7, 12–15 (Kral, ČEP), termín „privilegium petrinum“, který zavedl Franz Hürth ve svých přednáškách o normách a praxi Svatého stolce v roce 1946, se nevztahuje na žádné pravidlo dané svatým Petrem, ale na výkon pravomoci papeže jako nástupce svatého Petra.[1][5]
Kanonisté dnes obecně považují termín „petrovské privilegium“ (na rozdíl od „privilegia či přízně víry“) za nevhodný,[6] ale stále se běžně používá.
Manželství, na které se vztahuje „přízeň víry“, je platné přirozené manželství. K platnému přijetí ostatních svátostí je nutný křest, a protože v manželství jsou zapojeni dva lidé společně, pokud jeden z nich není pokřtěn, není zde žádná svátost. Přirozené manželství je sice uznáno za platné, ale je klasifikováno jako nepotvrzené (non ratum) a může být rozvázáno v zájmu vyššího dobra víry dané osoby.[7]
Pokud nepokřtěná strana kdykoli, a to i po rozluce, přijme křest, manželství se stává svátostným a „přízeň víry“ již neplatí. Pokud však manželé nemají manželský styk poté, co se oba stali pokřtěnými osobami, může být takto potvrzené, ale nekonzumované manželství (ratum sed non consummatum) přesto z oprávněného důvodu rozloučeno v souladu s kánonem 1142 Kodexu kanonického práva.[8]
Historie
V reakci na růst misií v 16. století papežové (především Pavel III., Altitudo, 1. června 1537; svatý Pius V., Romani Pontifices, 2. srpna 1571; a Řehoř XIII., Populis, 25. ledna 1585) vypracovali nové normy, aby se vypořádali s polygamisty, přičemž byla schválena řada nových „privilegií“, která šla daleko za rámec těch, jež stanovovala pavlovská privilegia.[9]Kodex kanonického práva z roku 1917 je rozšířil na celou církev a velký nárůst smíšených manželství a rozvodů ve 20. století značně zvýšil pastorační potřeby ve vztahu k manželství. V souladu s tím řídící normy nadále procházely vývojem.[10]
Precedentem bylo, když papež Pius XI. v roce 1924 rozvedl manželství Gerarda G. Marshe (nepokřtěného) a Frances E. Groomové (pokřtěné anglikánky) z Heleny v Montaně z roku 1919, kteří byli o rok později civilně rozvedeni. Stalo se tak ve prospěch Marshova sňatku s katoličkou Lulu LaHoodovou.[5] Případy se staly tak četnými, že v roce 1934 Svaté oficium vydalo „Normy pro rozvázání manželství ve prospěch víry nejvyšší autoritou svrchovaného papeže“. Ty se vztahovaly i na případy, kdy pokřtěnou stranou byl katolík, který uzavřel manželství s nepokřtěnou osobou po získání dispenzu, aby mohl uzavřít platné přirozené manželství. Dne 6. prosince 1973 byly vydány nové normy, které revidovaly normy z roku 1934. Ty byly zase 30. dubna 2001 nahrazeny revidovaným textem.[10]
Podmínky
Navrhovatel (jedna ze stran manželství, které má být rozvedeno):
pokud byl pokřtěn a byl katolíkem v době uzavření daného manželství, musí mít v úmyslu uzavřít sňatek s pokřtěným křesťanem (brzy poté nebo v budoucnu).
pokud není pokřtěný nebo je pokřtěný v jiné křesťanské církvi, musí buď
mít v úmyslu vstoupit do katolické církve nebo se v ní nechat pokřtít, nebo
hodlá uzavřít sňatek s pokřtěným praktikujícím katolíkem.[11][12]
↑ÖRSY, Ladislas. Marriage in Canon Law: Texts and Comments, Reflections and Questions. [s.l.]: Gracewing Publishing, 1988. Dostupné online. ISBN978-0894536519. S. 228. (angličtina)
↑NOLLER, Randall D. Marriage, Divorce, and the Pauline Privilege [online]. catholicculture.org [cit. 2023-04-08]. Dostupné online. (angličtina)
↑ abSTUART, Eileen F. Dissolution and Annulment of Marriage by the Catholic Church. [s.l.]: Federation Press, 1994. Dostupné online. ISBN978-1-86287136-6. S. 108–114. (angličtina)
↑An Introductory Dictionary of Theology and Religious Studies. Příprava vydání Orlando O. Espín, James B. Nickoloff (ed.). [s.l.]: Liturgical Press, 2007. Dostupné online. ISBN978-0-81465856-7. S. 1036. (angličtina)
↑Dissolution of the Bond of Marriage – Favor of the Faith- Petrine Privilege [online]. Arlington Diocese, 2013-08-31, rev. 2014-10-06 [cit. 2023-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-06. (angličtina)
↑Norms on the preparation of the process for the dissolution of the marriage bond in favour of the faith [online]. Svatý stolec [cit. 2023-04-08]. Dostupné online. (angličtina)
↑ abCongregation for the Doctrine of the Faith, "Norms on the preparation of the process for the dissolution of the marriage bond in favour of the faith" [online]. Svatý stolec [cit. 2023-04-08]. Dostupné online. (angličtina)
↑Petition for Favor of the Faith – Petrine privilege [online]. Diocese of Covington Tribunal [cit. 2023-04-08]. Dostupné online. (angličtina)[nedostupný zdroj]
↑Application form for Petrine Privilege Dissolution "in favor of the Faith [online]. Diocese of Venice in Florida, 2013-08-31, rev. 2015-09-06 [cit. 2023-04-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-06. (angličtina)
Literatura
NOONAN, John T., JR. A Church that Can and Cannot Change. Notre Dame, Indiana: University of Notre Dame Press, 2005. Dostupné online. Kapitola 24–26. (angličtina)