Perfect Strangers je jedenácté studiové album britské hard rockové skupiny Deep Purple a zároveň první od rozpadu kapely v roce 1976. Album doprovázelo úspěšný návrat klasické sestavy Deep Purple z počátku 70. let, která naposledy společně natočila desku Who Do We Think We Are v roce 1973.
V roce 1980 vzbudil pozornost fanoušků Deep Purple jejich původní zpěvák Rod Evans. Společně se čtyřmi neznámými muzikanty vyrazil na turné po Spojených státech s kapelou nazvanou Deep Purple. Za jejím vznikem stála agentura zabývající se reuniony slavných skupin s minimem původních členů. Osloven byl i původní baskytarista Nick Simper, ten však nabídku nepřijal. Tito falešní Deep Purple odehráli jen několik koncertů (mnoho z nich končilo nepokoji), než jejich počínání zarazila žaloba Jona Lorda a Iana Paice. Oba svorně tvrdili, že neměli žádnou radost z žaloby bývalého spoluhráče, záleželo jim však na ochraně dobrého jména Deep Purple. Jejich žaloba byla úspěšná, Evans byl nucen zaplatit vysoké odškodné a navíc přišel i o tantiémy z prvních tří alb. Tato neslavná napodobenina skupiny vešla do dějin pod názvem Bogus Deep Purple.
Ke skutečnému reunionu skupiny a rovnou v její neslavnější sestavě Mark II došlo až v roce 1984. S návratem na pódia byla spojena i nutnost natočit nové album. Během jednoho měsíce tak bylo nahráno album Perfect Strangers, které vyšlo v říjnu téhož roku. Deep Purple opět použili mobilní nahrávací studio, tentokrát americký Le Mobile.
Obal
Kapela se nevrátila k výrazným a ikonickým obalům ze sedmdesátých let a design její nové desky byl jednoduchý až strohý - iniciály DP spojené do jednoho znaku na prostém černém pozadí doplněné názvem alba. Ačkoliv nešlo o vizuálně vyzývavý počin, staly se tyto spojené iniciály hlavním znakem nadcházejících turné a dnes jsou společně s logy z alb Stormbringer a Infinite používány jako logo a poznávací znamení Deep Purple. Byly rovněž použity na posledním albu sestavy Mark II - The Battle Rages On...
Ohlasy a přijetí
V žebříčku Billboard 200 se Perfect Strangers umístilo na sedmnáctém místě.[2] V USA album získalo platinovou desku (RIAA) za více než jeden milion prodaných kusů. Dnes je také obecně považováno ze jediné album obnovené sestavy, které získalo stejné uznání a oblibu jako původní nahrávky ze sedmdesátých let.[3] Následující deska The House Of Blue Light už takových úspěchů nedosáhlo a znovu se také začaly objevovat osobní neshody mezi členy.