K obci patří místní části – Čiky, Ľudovítov, Jur, Žofia a Drahy.
Historie
Archeologickými nálezy je osídlení doloženo od neolitu po středověk. Významné bylo keltské pohřebiště z 3.–1. století před n. l., sídlištní objekt z římské doby a středověký hřbitov[2] . Obec Meder je písemně doložena k roku 1248 jako majetek uherských královen. Do roku 1431 patřila k majetku Ctibora, majitele Šuranského hradu. V letech 1308–1321 obec trpěla válkou Matúše Čáka Trenčanského s vojskem uherského krále Karla Roberta z Anjou. Roku 1430 se regionem dvakrát přehnala husitská vojska. Rozhodnutím soudu z 28. března 1435 majetek přešel na krále Zikmunda Lucemburského, který Slovenský Meder daroval za služby Michalovi Orsághovi. Ze středověku se dochovaly cenné archeologické nálezy v podobě pozůstatků kamenných staveb a keramiky.[3]
Osmanští Turci obec dobyli v roce 1559 a v roce 1617 se se připomíná jako pustá. V roce 1676 se v regionu zformovali Turci k vpádu na Moravu. Od roku 1690 patřila obec moravskému rodu Kouniců, s nimiž přišli také kolonisté z Moravy.
Zámek hrabat Károlyiů z Nagykároly
Prosperitu obce ukončilo protihabsburské povstání Kuruců a především smrt Dominika Ondřeje Kounice (1655–1705), po němž se obec nazývala Nové Kounice. Jeho mladší syn, diplomat a moravský zemský hejtman Maxmilián Oldřich z Kounic (1679–1746) neměl o Nové Kounice zájem, protože panství téměř nic nevynášelo, a tak je 1. dubna 1730 prodal kuruckému generálovi Alexandru (Sándorovi) Károlyimu z Nagykároly (1669–1743) [4], který v letech 1703–1710 jako velitel vojska panství Kounice zpustošil[5] a za své zásluhy o Uherský stát byl roku 1712 povýšen do hraběcího stavu.
Název obce Tót Megyeri se vyskytuje poprvé písemně v archivech hrabat Károlyiů roku 1725. Hrabě Sándor Károlyi dal postavit na místě bývalého zámku hraběte Kounice svůj zámek. Rodina pak obhospodařovala panství o rozloze přes 10 000 hektarů. O rozvoj obce se zasloužil hrabě Alois Károlyi (1825–1890), který po matce pocházel z rodu Kouniců. Roku 1865 založil v obci lihovar s palírnou kořalky, roku 1871 cihelnu, roku 1889 vodovod a provozoval také velkochov ovcí. Rodina Pálffyů zde měla svůj hřebčín. Poslední majitel panství, hrabě Ludvík/Lájos Károly, založil také Společnost pro lov a ochranu zvířat. Jemu bylo panství zkonfiskováno v roce 1945. V letech 1939 až 1945 byla obec na základě první vídeňské arbitráže součástí Maďarského království[6] a obsadili ji maďarští fašisté, část slovenského obyvatelstva před nimi uprchla.
V roce 1950 bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo a v roce 1952 postihla obec ničivá povodeň.
Historické názvy
1248 Meder
1690–1730 Nové Kounice
1725 Tót Megyery
1773, 1786 Megyer
1808 Tót-Megyer
1863–1913, 1938–1945 Tótmegyer,
1920 Slovenský Meder, 1927–1938
1945–1948 Slovenský Meder, Tót-Megyer
1948–dosud Palárikovo
Polohopis
Vodárna, nyní rozhledna
Obec Palárikovo, původním názvem Slovenský Meder, leží na jihozápadním Slovensku, v Podunajské nížině, 13 km od okresního sídla Nové Zámky a 8 km od Šuran. Katastr obce o rozloze 5129 ha má rovinatý charakter, s průměrnou nadmořskou výškou 113 m n. m.
Části obce
K obci patří místní části – Čiky, Ľudovítov, Dolný Jur, Horný Jur, Žofia a Drahy.
Etnické složení obyvatelstva
Slováci – 96,70 %
Maďaři – 2,13 %
Češi – 0,69 %
Ukrajinci – 0,04 %
Němci a ostatní – 0,02 %
Památky
Socha sv. Vendelína
Římskokatolický kostel sv. Jana Nepomuckého – trojlodní barokní bazilika z roku 1745, patronátní kostel hraběcí rodiny Károlyiů, jejichž kamenný erb je vsazen nad hlavní vchod; úpravy z 19. a 20. století, hlavní oltář sv. Jana Nepomuckého barokní s obrazem světce z poloviny 18. století, rokoková křtitelnice.
Sochy: sv. Floriána z 18. století, sv. Vendelína z roku 1914
Zámek (kaštiel) rodiny Károlyiů, třítraktová původně barokní stavba na půdorysu písmene U, vystavěná po roce 1725 na místě sídla Kouniců.[5] Novoklasicistní úpravy průčelí se sloupovým portikem proběhly roku 1866 podle projektu architekta Miklóse Ybla. V roce 1945 byl zámek zestátněn a od roku 1946 sloužil pro kanceláře Státních lesů. Dochoval se jeden nepřestavěný sál. Nad balkónem se dochoval erb Károlyiů. K zámku patří bývalé objekty bažantnice, hřebčína, hospodářského dvora, rozsáhlý anglický park a lovecký revír.
̈Dřevěná vodárenská věž – technická památka z roku 1869, upravená v roce 1900 a ve druhé polovině 20. století adaptovaná na rozhlednu, jíž slouží dosud.
Panská sýpka, třípodlažní trojtraktová historizující stavba ze 60. let 19. století, zbytek hospodářského dvora.
Karol Strmeň, vlastním jménem Karol Bekéni (1921–1994) – romanista, redaktor slovenské exilové literatury ve Spojených státech, básník katolické moderny a překladatel poezie
Palárikovo leží na železniční trati Bratislava–Štúrovo, na které jsou železniční stanice Palárikovo a Ľudovítov. Ze železniční stanice Palárikovo vede též trať do Šuran.
↑Anna Gardelková‑Vrtelová – Peter C. Ramsl: The remarkable burial of a female with signs of medical care at the cemetery of Palárikovo. In: Študijné zvesti 63, 2018, s. 95–106, (dostupné online [esearchgate.net/publication/325711326]).
↑Beata Egyházy-Jurovská-Lev Zachar: Príspevok k stredovekému osídleniu v Palárikove. Zborník Slovenského Národného múzea – História 27, 1987, s. 95–115.
↑ Rodokmen. w.genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-09-26.
↑Seznam obcí a okresů republiky Česko–Slovenské, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku (Stav ke dni 28. listopadu 1938). Praha. 1938. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 44.
