Opoziční smlouva (plným názvem Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou) je označení dohody o spolupráci mezi ČSSD a ODS, která umožnila menšinovouvládu Miloše Zemana v letech 1998–2002.
Smlouva řešila patovou situaci po předčasných sněmovních volbách v roce 1998, kdy vítězná ČSSD ani druhá ODS nebyly schopny získat většinu v parlamentu. Středovou koalici ČSSD s KDU-ČSL a US zabránila i přes štědré nabídky od sociální demokracie (předseda lidovců Josef Lux jako premiér, Zeman jako předseda Sněmovny) vidina koalice středopravých aktérů s ODS společně s problémy středopravice s osobou Miloše Zemana. Pravicovou koalici zase znemožnily antipatie jejích vedoucích představitelů. Proto se ODS a ČSSD nakonec rozhodly k tomuto nečekanému kroku.
Aktéry opoziční smlouvy byli tehdejší předsedové obou stran Václav Klaus (ODS) a Miloš Zeman (ČSSD). Smlouva zaručila podporu po celé funkční období 1998–2002. Smlouva byla později doplněna tzv. Tolerančním patentem z 26. ledna 2000, který umožnil dohodu ohledně přijetí státního rozpočtu a vyústil ve změnu volebního systému do Poslanecké sněmovny.
Pozadí uzavření spolupráce
Předčasným volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky roku 1998 předcházela úřednická vláda Josefa Tošovského. Tu prezident Václav Havel jmenoval po rozpadu koalice ODS, KDU-ČSL a ODA v roce 1997. MF DNES odhalila existenci tajných švýcarských kont, ze kterých docházelo k nelegálnímu financování ODS. Tehdejší místopředsedové ODS Jan Ruml a Ivan Pilip vystoupili s požadavkem na odstoupení Václava Klause z vedení ODS. Ten byl v té době na návštěvě v Sarajevu, proto se této události říká tzv. „Sarajevský atentát“[1]. Klausovi odpůrci byli donuceni k odchodu z ODS a založili si vlastní stranu – Unii svobody (US).[2]
Cíle opoziční smlouvy
Volby přinesly v polovině června toho roku následující výsledky: ČSSD (předseda Miloš Zeman) 32,3 % a 74 mandátů ve dvousetčlenné sněmovně, ODS (předseda Václav Klaus) 27,7 % a 63 mandátů, KSČM (předseda Miroslav Grebeníček) 11 % a 24 křesel, KDU-ČSL (předseda Josef Lux) 9 % a 20 mandátů, Unie svobody (předseda Jan Ruml) 8,6 % a 19 mandátů. Zeman se jako předseda vítězné ČSSD zprvu snažil o vytvoření koalice s US a KDU-ČSL, Josefovi Luxovi dokonce nabídnul křeslo premiéra, utvoření této centristické koalice s těmito dvěma menšími pravostředovými stranami (teoreticky většina 113 křesel z 200) však bránila nepřijatelnost osoby sociálnědemokratického lídra Miloše Zemana v očích obou potenciálních partnerů. Vidina pravicové koalice ODS a dalších středopravých stran byla také faktorem. Tuto pravicovou koalici (teoreticky 102 křesel z 200) však zase zhatily vážné osobní rozpory mezi vůdci pravicových stran.
K jistému překvapení českých i zahraničních pozorovatelů se pak na počátku července 1998 dohodly na spolupráci ČSSD a ODS, ačkoli se před volbami prezentovaly jako ostří rivalové a jejich užší spolupráce se zdála vyloučená. V jejich očích se vyčerpaly všechny přirozené možnosti koaličních jednání, proto se rozhodly k takto překvapivému kroku.
Vzhledem k povolebnímu rozložení sil zvolili její signatáři nestandardní řešení – smlouvu mezi vládní a opoziční stranou, že vládě nevysloví nedůvěru. Strany se v rámci opoziční smlouvy zavázaly:
respektovat právo vítězné strany sestavit vládu a formalizovaly postup pro realizaci tohoto respektu (opuštěním poslaneckých lavic při hlasování o důvěře)
respektovat právo poražené strany být vládě opozicí
respektovat právo opoziční strany obsadit místa předsedů obou komor Parlamentu ČR
respektovat právo opoziční strany na obsazení míst vedoucích kontrolních orgánů, ve smlouvě jmenovaných
nevyvolat v průběhu volebního období PS hlasování o nedůvěře vládě ani takové hlasování nepodpořit
konzultovat způsob řešení zahraničně-politických a vnitropolitických otázek před jejich projednáváním v Parlamentu ČR, s přednostním zřetelem na stabilitu, prosperitu a postavení České republiky ve světě
neúčastnit se jednání a dohod s třetími stranami, vedoucími k oslabení pozic dle opoziční smlouvy
Signatáři
Smlouvu podepsali v Praze 9. července 1998 v pěti vyhotoveních:
Já jsem byl aktivním účastníkem řešení volebních výsledků v roce 1996 i 1998 a nakonec i 2002. Pořád někdo démonizuje, a já nevím proč, takzvanou opoziční smlouvu, což byl fakticky jen sexy název. To byla pouze politická smlouva, jakých se v politické realitě uzavírají na celém světě desítky. Zapomíná se na to, že první opoziční smlouva byla podepsána v roce 1996. Já jsem u toho seděl a tahal jsem za jiný konec provazu než o dva roky později. Tehdejší koalice získala ve volbách 99 mandátů a o pár místností vedle jsme s Milošem Zemanem uzavírali opoziční smlouvu za přítomnosti Václava Havla, který ji fakticky nadiktoval. Zeman dostal křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Nechápu, jak na to někdo pozapomněl už v roce 1998 a zapomíná na to do dneška. Rozdíl byl jenom jediný. V roce 1996 byla tato opoziční smlouva dělána se souhlasem a z iniciativy prezidenta a ve druhém případě to vzniklo za zády prezidenta. Jinak v tom nebyl žádný jiný rozdíl. Dehonestace té druhé chvíle a zamlčování té první je také takovou smutnou historií.
Opoziční smlouva poškodila českou politiku fatálně, na tom se s Václavem Klausem v subjektivních názorech samozřejmě neshodneme. Jeden fakt je ale zcela objektivní- v tomto období začala na obchodech se státem zázračně bohatnout do té doby málo známá společnost Agrofert.
“
— Bývalý politik Ivan Pilip pro zpravodajský server 24zprávy.com[4]
Kritika
Řada kritiků opoziční smlouvu označovala za koaliční smlouvu, protože ODS se v ní vzdávala práva na vyslovení nedůvěry vládě a spolupráce s ostatními politickými stranami, bez kterých nemohla plnit funkci opozice.[5] Smlouva mezi do té doby nesmiřitelnými rivaly a podpora menšinové vládě ČSSD, kterou ODS před volbami výslovně vyloučila, byla také vnímána jako podvod na voličích a zráta rozdílu mezi levicí a pravicí. Nejznámější iniciativou proti výsledné politice bylo Děkujeme, odejděte! vyzývající k obměně vrcholných politiků. V opoziční smlouvě je také shledáván počátek úpadku dominantního postavení obou politických stran.[5]
Spolupráce ČSSD a ODS byla kritizována také pro snahu o oslabení menších stran a změnu volebního systému, který byl pokusem o změnu politického systému na většininový.
S opoziční smlouvou je spojena řada kauz.[6] Vláda Miloše Zemana například bez výběrového řízení rozhodla o výstavbě dálnice D47. Výstavbu dálnice později prověřoval Nejvyšší kontrolní úřad. Ve své zprávě pak uvedl řadu nedostatků, které zakázku prodražily.[7] Mezi další sporné aktivity patřil například plánovaný nákup letounů JAS-39 Gripen. Podle nezávislé organizace Transparency International mohla vláda jiným řešením ušetřit peníze.[8]
Jako bonmot (satiricky) se význam sousloví často vysvětloval tak, že opoziční smlouvě se říká opoziční, protože je „o pozicích“.[9] Hanlivě se označovala též jako oposmlouva (opo- konotuje význam 'opičí', srov. opočlověk).
↑ 24zprávy.com, 9. 7. 2018. www.24zpravy.com [online]. [cit. 2018-07-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-07-11.
↑ abMALÁ, Veronika; ŠVEC, Kamil. Dohoda, která vymazala rozdíl mezi pravicí a levicí. Před 20 lety politici podepsali opoziční smlouvu. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-08-23]. Dostupné online.
↑ Aféry opoziční smlouvy. www.opozicnismlouva.cz [online]. [cit. 2013-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-19.
↑ NKÚ zjistil nedostatky související s dokumentací, územní připraveností a se systémem financování realizace výstavby dálnice D47. www.nku.cz [online]. [cit. 2013-01-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-12.
