Námětem opery se stala satirická povídka klasika ázerbájdžánské literatury Mirzy Fataliho Achundova z roku 1857, označovaná za „první příklad prózy nového typu v ázerbájdžánské literatuře, zabývající se věčně aktuálním tématem vzájemného vztahu moci a lidu“.[2][3] Pohádkový příběh vyjadřuje myšlenku, že k nápravě veřejných věcí nestačí jen změnit vládnoucí elitu, ale je třeba dosáhnout kvalitativní změny všeobecného společenského povědomí.[3]
Miru Pašajevovi se podařilo převést Achundovovu prózu do přitažlivé divadelní podoby.[2] Skladatel využil bohatou paletu forem a výrazových prostředků, od tradičních operních prvků po prvky lidového divadla, a to v původní i parodické podobě, nechává interprety nejen zpívat, ale i mluvit, volat nebo křičet, vedle hudby se objevují různé jiné zvuky a ruchy.[3] Zvláště bohatá polyfonie charakterizuje nejen barvitou orchestraci, ale i složité vokální ansámbly.[2][3]
Kulijev operu napsal roku 1976 a premiéru měla o rok později v bakuské opeře,[3] režii měl Alfatun Nejmatzade.[1]
Kulijevova opera nezapírá tradice ázerbájdžánské opery, jak ji svým dílem založil Uzeir Hadžibekov, ale moderním zvukem i formou znamenala její kvalitativně novou etapu.[2][4] Kritik O. Felzer po premiéře v časopise Sovětská hudba (Советская музыка) psal: „Spojení klasických tradic s národními mugamovými kořeny zde bylo provedeno ne cestou horizontální montáže těch či oněch hudebních epizod, ale cestou vertikální syntézy. Divadlo objevilo nejen M. Kulijeva, divadlo znovu objevilo sebe.“[2]
Cizí hosté: Figaro, Holanďan, Francouz – baryton, bas a tenor
Lid, šáhovi důvěrníci, tanečnice – smíšený sbor a balet
Děj opery
Spisovatel a filosof M. F. Achundov, autor námětu
Prolog (1. dějství)
Šprýmař Kečal a škarohlíd Kesa předstupují před obecenstvo. Budou hrát starou známou hru o obelstěném podvodníkovi, ale tentokrát po novém.
Krutovládce šáh Abbás pověřuje svého hvězdopravce Džemaleddína, aby mu sestavil horoskop – ale ať zajistí, aby byl příznivý pro naplnění šáhových přání, jinak bude astrolog o hlavu kratší.
1. (2.) dějství
Život v zemi šáha Abbáse není radostný. Lidé nedělají celý den nic jiného, než že naplňují vladařovy nesmyslné předpisy a příkazy. U nohou šáhova trůnu stojí sama poezie zosobněná dvorním veršotepcem Bechbechanim, který nalézá na každou hloupost, kterou vládce vyřkne, přiléhavý rým.
Šáh očekává svůj horoskop. Hvězdopravec si zoufá a Kečal s Kezou mu poradí, ať do horoskopu napíše, že vladaře postihne velké neštěstí. Džemaleddín poslechne jejich radu a vážným hlasem šáha varuje.
Šáh Abbás se chce věštbě vyhnout a hvězdy oklamat. Rozhodne se proto na okamžik, ke kterému mu byla pohroma předpovězena, odstoupit a na trůn dosadit někoho, koho nenávidí, aby neštěstí dopadlo na něj. A tím je sedlář Jusif.
2. (3.) dějství
Jusif a jeho milenka Selma si užívají náhlého obratu podle své libosti. Jusif ruší všechny zákazy a příkazy šáha Abbáse a přikazuje vždy pravý opak.
Ale Kečal a Kesa nemají na této změně dost: Jusifova vláda se nakonec pramálo liší od Abbásovy. Vidí ještě třetí řešení. Právě se slaví svátek příchodu jara, kdy se podle starého zvyku volí šáh bláznů. Kečal a Kesa navrhnou kandidáta: hvězdopravce Džemaleddína. Ten je řádně zvolen a spolu s oběma průvodci se ujímá nové vlády, která začíná zákazem všech zákazů.
Epilog (4. dějství)
Šáh Abbás se vrací a chce zpátky na svůj trůn, stát se znovu středem říše. Ale lid mu k návratu hraje hru o oklamaných hvězdách. Ty šáh svým činem vychýlil z drah a hvězdy si našly nové kruhy. Jejich kolotání vytlačuje šáha ze středu na okraj „vesmíru“ a nakonec do nicoty. Slavnost příchodu jara vrcholí, zima a noc jsou u konce a nastává vláda Slunce.
Nahrávka
1979 (С10—12281-2). Zpívají (Kesa) A. Achverdijev, (Kečal) A. Kerimov, (Džemaleddín) A. Kerimov, (Abbás) F. Mechtijev, (Bechbechani) I. Alekperov, (Josif) A. Medikov. orchestr a sbor řídí R. Abdullajev (jen výňatky).[5]
