Oetz se nachází na začátku širokého údolí Ötztal. Vesnice, která tvoří shluk domů, má díky své kotlinové poloze na úpatí hory Acherkogelu (3007 m n. m.) obzvláště mírné klima, a proto se jí někdy říká "severotyrolský Meran", stejně jako okresnímu městu Imst. Západně od hlavní obce protéká říčka Ötztaler Ache.
Členění obce
Obec se skládá z místních částí Oetz, Ötzermühl, která se s ní již dávno spojila, a samostatných vesnic Ötzerau, Habichen a Piburg. K obci patří také vesnice Mühlau a Riedeben, shluky domů (Rotten) Ebene, Schlatt, Schrofen, Seite, Stufenreich a Taxegg a několik jednotlivých farem a salaší.
Archeologické nálezy z doby halštatské naznačují, že se lidé v této oblasti usadili již před dvěma a půl tisíci lety. Poprvé je Ez zmíněn v darovací listině - byť zfalšované Josefem von Hormayrem před rokem 1838 - vévody Jindřicha Lva opatství Wilten, údajně z roku 1166.[3]
Toto chybné pojmenování dodnes připomíná společenský sál v Oetzu, který byl v polovině 90. let 20. století po ideové soutěži nazván sálem "Ez",[4] toto označení je tedy zjevně chybnou interpretací, protože "Ez" se objevuje ve větě psané latinkou, a proto nemůže znát žádné "tz". Správně přepsané označení by muselo znít "Etz" - přesně tak, jak se název místa dodnes používá v nářečí a jak se dříve psal ve středohornoněmčině. Další pravopisnou variantou bylo "Ecs". Právě z tohoto hlediska je třeba vnímat i tradici "Antiquas locus [super] munitionis fluvio Ez" ("Stará tvrz [nad] řekou Ötz") z roku 1259. V Urbáři Meinharda II. z roku 1288, který je již psán středohornoněmecky, se jméno "Etz" objevuje s "tz".
Koncem 12. století postavili páni z Ronsbergu v Ötzerau hrad Auenstein. Oetz s celým údolím patřil ke dvoru Petersberg u Silzu, který hrabě Menhard II. Tyrolský v letech 1266/67 převedl pod svou vládu. "Dingstatt" (místo soudu) pro údolí se nacházelo v Oetzu, proto bylo pojmenováno podle stejné obce.
V celé oblasti od 17. století hrálo významnou roli pěstování lnu a těžily se zde tyrolské granáty (almandiny), až do počátku 20. století.
Koncem 19. století se Oetz stále více rozvíjel jako turistická obec. První okrašlovací spolek založil již v roce 1877 hoteliér a poslanec Říšské rady Johann Tobias Haid. Od poloviny 20. století následoval boom. Od 90. let 20. století však počet lůžek a přenocování opět klesá a v současné době (2018) dosahuje pouze dvou třetin tehdejšího stavu, zejména proto, že mnoho majitelů soukromých pokojů se od turistiky odvrátilo. Vedení města se nyní snaží tomuto poklesu čelit kontroverzními projekty.[5]
Současnost
Obec slouží především službám spojeným s turistickým ruchem a se sporty. V zimě jsou využívány lyžařské terény pro sjezd a běžecké trasy, v létě je rozšířená vysokohorská turistika a vodním sportům slouží divoká voda řeky Ötztaler Ache.
Památky
Farní kostel sv. Mikuláše a sv. Jiří, jednolodní pozdně gotická stavba s hranolovou věží z doby kolem roku 1500, průčelí zbarokované roku 1667, renovováno koncem 19. století, kdy vznikly také nástěnné malby.
ruiny hradu Auenstein (v místní časti Ötzerau), v horách, přístupné po dřevěném můstku, nedaleko barokní kaple
Dva historické hostince s malbou na fasádě
Turmmuseum, horské muzeum ve věži, oceněné jako nejlepší tyrolské muzeum roku 2004.
Kalvarienberg, poutní kříž na hoře
Sport
Každoročně se na řece Ötztaler Ache pořádá mistrovství ve slalomu na kajaku.
Sjíždění řeky na raftu je provozováno komerčně.
Osobnosti
Antonín Braun (1685–1742), rodák, sochař vrcholného baroka, působil v Čechách, zemřel v Praze.
Kassian Haid (1879 – 1949), rodák, generální opat cisterciáckého řádu
Miroslav Tyrš ((1832–1884), zakladatel Sokola, utonul v říčce Ötztaler Ache nedaleko obce.
↑Einwohnerzahl 1.1.2022 nach Gemeinden mit Status, Gebietsstand 1.1.2022, položka 1736 v excel tabulce
↑BITSCHNAU, Martin; OBERMAIR, Hannes. Tiroler Urkundenbuch. 2,2, Abt. 2, Die Urkunden zur Geschichte des Inn-, Eisack- und Pustertals ; Bd. 2, 1140 bis 1200. Svazek 2,2. Innsbruck: Landesmuseum Ferdinandeum, 2012. 579 s. Dostupné online. ISBN978-3-7030-0485-8, ISBN3-7030-0485-1. OCLC796252057 S. 184–185.