V roce 219 př. n. l. kartaginský vojevůdce Hannibaloblehl Saguntum, iberské město nacházející se na východním pobřeží Pyrenejského poloostrova. Jeho obyvatelé se houževnatě bránili téměř osm měsíců, neboť doufali v pomoc Římanů. Té se ale nedočkali a Hannibalovi po urputném boji podlehli. Římané posléze využili dobytí města jako záminky k vyhlášení druhé punské války.
Předchozí vývoj
Po porážce v první punské válce a ztrátě Sicílie a Sardinie vybudovali Kartáginci na jihu Iberského poloostrova svoji novou zámořskou doménu.[1] Patrně v roce 225 př. n. l. vyslali Římané poselstvo k tamějšímu kartaginskému veliteli Hasdrubalovi a uzavřeli s ním smlouvu.[2] Podle Polybia se Hasdrubal ve smlouvě zavázal, že nepřekročí s vojskem řeku Ebro.[3]Římané mu výměnou za to umožnili expandovat do oblastí ležících jižně od této řeky, tedy takřka do celé Ibérie kromě severovýchodní části země.[4] Polybios se dále zmiňuje, že o ostatní Ibérii se ve smlouvě nehovořilo.[5] Pozdější autoři Livius a Appiános však uvádějí, že smlouva obsahovala rovněž ujednání zaručující svobodu a nezávislost města Saguntum,[6] nalézajícího se v kartaginské sféře vlivu na jih od řeky Ebro.[7] Současní historikové považují tato dodatečná ujednání za poplatná římské propagandě a zpochybňují jejich věrohodnost.[8]
V souvislosti se Saguntem Polybios připomíná, že „mnoho let před Hannibalovou dobou“ vstoupili jeho obyvatelé pod ochranu Římanů.[9] Z této vágní formulace nelze dovodit, zda se tak stalo před uzavřením smlouvy s Hasdrubalem nebo až následně, což by znamenalo nepřípustné zasahování do kartaginských záležitostí.[10] Iniciativa nepochybně vzešla ze strany Sagunťanů, usilujících o římskou ochranu před hrozícím ovládnutím Kartáginci.[11] V zájmu jejího získání se sice Římanům formálně podvolili, přesto se jim nepodařilo dohodnout s nimi spojenectví.[12] V dalších letech udržovala obě města přátelské vztahy, přičemž Sagunťané Římany opakovaně upozorňovali na rostoucí moc Punů v Hispánii.[13] Jejich sdělení ale narážela na lhostejnost Římanů.[14]
Koncem roku 221 př. n. l. převzal velení nad kartaginskými silami v Ibérii Hasdrubalův švagr Hannibal.[15] Vzápětí podnikl dvě tažení ve střední části poloostrova a pronikl až k řece Duero.[16] Při zpátečním pochodu se střetl s místními kmeny v bitvě u řeky Tajo a uštědřil jim rozhodnou porážku.[17] Po tomto vítězství se na jih od Ebra neodvážil Hannibalovi vzdorovat nikdo kromě Sagunťanů.[18]
Zprávy o jeho úspěších upoutaly pozornost Římanů. V roce 220 př. n. l. vyslali do Nového Kartága (dnešní Cartagena), hlavního města punské říše v Ibérii, poselstvo vedené Publiem Valeriem Flaccem a Quintem Baebiem Tamphilem.[19] Římští emisaři požadovali, aby se Hannibal držel zpět od Sagunta, protože se nachází pod ochranou Říma, a trvali na tom, že nesmí překročit Ebro.[20] Rozhněvaný kartaginský vojevůdce je v reakci na to obvinil, že neprávem zasáhli do vnitřních záležitostí Sagunťanů, neboť ti jsou podřízeni Kartágu.[21] Představitelé Říma, pravděpodobně to byli právě Valerius a Baebius při cestě do Nového Kartága, rozhodli na žádost Sagunťanů jejich vnitropolitický spor a nechali popravit vůdce jedné z místních politických frakcí.[22] Poté, co je Hannibal odmítl, odpluli vyslanci do Kartága, aby tam opětovně vznesli své požadavky.[23]
Obléhání
Pohled na středověký saguntský hrad
Saguntum bylo dobře opevněné město s výhodnou polohou na úpatí pohoří, odkud shlíželo na pobřežní cestu táhnoucí se k Pyrenejím.[24] Na jaře 219 př. n. l. vytáhl Hannibal se svým vojskem z Nového Kartága s úmyslem napadnout ho.[25] Jako záminka k útoku mu posloužila rozepře Sagunťanů se sousední obcí Turis, poddanou Kartágincům.[26] Appiános uvádí, že se Hannibal pokusil jejich spor vyřešit.[27] Když s tím Sagunťané nesouhlasili, přitáhl k městu s obléhacími stroji a utábořil se zde.[28]
Hannibal nejprve zpustošil okolní území a poté udeřil na město ze tří stran.[29] Proti slabší části hradeb dal posouvat ochranné přístřešky k přisunutí beranidla.[30] Odhodlaní obránci vystavěli na tomto místě vysokou zeď a zatlačovali nepřátele metacími zbraněmi.[31] Používali přitom zápalný vrhací oštěp zvaný falarika, působící Kartágincům značné ztráty.[32] Posléze podnikli dokonce výpad proti obléhatelům.[33] Do jedné ze šarvátek se zapojil i samotný Hannibal, vrhací kopí ho však zranilo na stehně.[34] Mezi Puny prý vypukl zmatek a nechybělo mnoho, aby obléhání zanechali.[34]
V dalších dnech Kartáginci poněkud polevili v dobývání, třebaže nadále pokračovali ve výstavbě obléhacích zařízení.[35] Potom dopravili k hradbám beranidla, jejichž bušení způsobilo zhroucení zdiva na jedné straně.[36] Vzápětí se z obou stran vyřítili vojáci a utkali se v zuřivém boji rozněcovaném touhou Punů po ovládnutí města a zoufalstvím Sagunťanů z jeho hrozícího pádu.[37] Obránci nakonec vytlačili útočníky od rozbořených hradeb a zahnali je do tábora.[38]
Hannibal dopřál svým vyčerpaným vojákům několikadenní oddech a snažil se pozvednout jejich otřesenou morálku příslibem, že jim připadne veškerá kořist.[39] Sagunťané využili přestávky k opravě pobořené části hradeb.[40] Kartáginci mezitím přistavili pohyblivou obléhací věž o několika patrech, tyčící se nad veškerým opevněním Sagunťanů, a palbou z ní smetli obránce z hradeb.[41] Následně vyslal Hannibal 500 Libyjců, aby podkopali hradební zeď.[42] Vzniklými mezerami pronikli Punové do města a na vyvýšeném místě v jeho středu rozmístili obléhací stroje, kolem nichž vztyčili improvizované opevnění.[43] Sagunťany tím donutili posunout hradby tak, aby chránily tu část města, kterou Punové ještě nedobyli.[44]
Vzhledem k délce obléhání je začal sužovat nedostatek potravin a všeho ostatního.[45] Jejich skleslou mysl mírně povzbudila zpráva, že se Hannibal vypravil proti hispánským kmenům bouřícím se proti bezohledně prováděným odvodům.[46] Dobývání nicméně pokračovalo s nezmenšenou intenzitou i za jeho nepřítomnosti, na čemž měl zásluhu kartaginský velitel Maharbal, dočasně pověřený jeho zastupováním.[47] Pod jeho velením pobořili Punové další kus hradeb a zmocnili se části hradu.[48]
Bezvýchodná situace přiměla jednoho ze Sagunťanů jménem Alco, aby se pokusil jednat s Hannibalem o míru.[49] Hannibal mu předložil tak tvrdé podmínky, že Alco raději přešel k nepříteli.[50] Jistý Hispán sloužící v kartaginském vojsku se proto nabídl, že zprostředkuje jednání se Sagunťany.[51] Sdělil jim, že Hannibal ušetří jejich životy, pokud odevzdají všechny cennosti, opustí město se dvěma kusy ošacení a vystavějí si nové na místě určeném vítězným vojevůdcem.[52] Nato nejváženější představitelé Sagunta rozdělali oheň, naházeli do něho zlato a stříbro a roztavili je společně s mědí a olovem.[53] Většina z nich se pak vrhla do jeho plamenů.[54] V téže chvíli Punové zjistili, že město je bez obvyklých stráží.[55] Jakmile se to Hannibal dozvěděl, zaútočil na Saguntum všemi silami a po osmi měsících obléhání se ho zmocnil.[56] Poté vydal rozkaz, aby všichni dospělí obyvatelé byli pobiti.[57] Mnozí z nich předešli smrti z rukou nepřátel, zavřeli se s dětmi a ženami ve svých příbytcích a zapálili je.[58] Přestože Sagunťané zničili většinu svých věcí, získali Punové ohromnou kořist: peníze, otroky a jiný majetek.[59] Penězi naplnil Hannibal svoji pokladnici, své důstojníky a vojáky odměnil zotročenými obyvateli města a ostatní kořist odeslal do Kartága.[60]
Podle Appiána vypravili Sagunťané po zahájení obléhání posly k Římanům, neboť se spoléhali na jejich pomoc.[61] Ať už se jim podařilo zprávu o Hannibalově útoku doručit či nikoli, Římané se o obléhání museli dozvědět.[62] Čím déle však trvalo a pomoc nepřicházela, tím více se ztenčovala naděje Sagunťanů na záchranu.[62] Třebaže Římané varovali Hannibala v roce 220 př. n. l., aby Saguntum nenapadal, nijak proti němu nezakročili.[63] Místo toho vyslali oba konzuly s vojskem do Ilýrie, nepochybně k úlevě obléhatelů.[64]Ilyrská válka skončila v létě 219 př. n. l., a zbývalo tedy dost času, aby vítězné legie vyrazily v témže roce do Ibérie.[65] Livius, Appiános, Cassius Dio a dokonce i Cicero se podivnou nečinnost Římanů snažili zastřít nepravdivým tvrzením, že Valeriovo a Baebiovo poselstvo se uskutečnilo až v době obléhání.[66] Livius řadí navíc pád Sagunta a Hannibalovu invazi do Itálie do téhož roku – 218 př. n. l.[67]
Možným důvodem, proč Římané ve prospěch Sagunta nijak nezasáhli, mohla být rozdílnost názorů římských senátorů.[68] V senátu se zřejmě v roce 219 př. n. l. strhla prudká debata o tom jak zareagovat na Hannibalovu agresi vůči Saguntu.[69] Její obsah zaznamenává Cassius Dio, byť ji nepřesně datuje do doby Hannibalova tažení do Itálie.[70] Někteří senátoři vnímali jeho počínání jako nepřijatelnou vzpurnost někdejšího nepřítele, jiní naopak doporučovali zdrženlivost.[71] Diskuse o tom, zda něco podniknout, proto skončila bez jasného výsledku.[72]
Někteří novodobí badatelé zastávají názor, že Římané nehodlali Saguntum zachránit, nýbrž chtěli získat spravedlivý důvod k vedení války proti nadmíru zbytnělé punské říši v Ibérii.[73] Polybios naznačuje, že si již v polovině dvacátých let povšimli stále větší a hrozivější moci Kartáginců.[74] Nejpozději od neúspěchu Valeriova a Baebiova poselstva považovali válku s Kartáginci za nevyhnutelnou.[23] Pokud by přišli Saguntu na pomoc, nelze vyloučit, že by jim Hannibal ustoupil.[75] Římané ale nejspíš usilovali o úplné vypuzení Kartáginců z Hispánie.[76] Jako vhodná záminka jim k tomu mělo posloužit právě zničení Sagunta.[73]
Vyhlášení války
Římský historik a senátor Quintus Fabius Pictor, jenž byl patrně přítomen rozpravě v senátu, vnímal dobytí Sagunta jako nespravedlnost.[77] Tento postoj, považující Hannibalův útok za akt agrese a příčinu konfliktu, po něm převzali i pozdější římští a prořímští historikové včetně Polybia.[78]
Přestože Saguntum nebylo spojencem Říma a nacházelo se v punské sféře vlivu podle smlouvy uzavřené s Hasdrubalem,[7] když se Římané doslechli o jeho vyplenění, vyslali do Kartága své emisary.[79] Pětičlenná delegace, kterou zřejmě vedl nejstarší žijící senátor Marcus Fabius Buteo,[80] předstoupila před kartaginský senát a pohrozila Punům válkou, pokud nevydají Hannibala.[81] Kartáginci rozhořčeně odmítli a poukazovali na to, že Sagunťané nebyli římskými spojenci na konci první punské války a nevztahovaly se na ně záruky zakotvené v tehdejší mírové smlouvě.[82] Nato jeden z Římanů teatrálně shrnul svoji tógu v záhyb a prohlásil, že v něm přinesl válku i mír, nechť si Kartáginci vyberou.[83] Když mu stejně neohroženě odpověděli, ať si sám zvolí, oznámil, že jim dává válku.[84] Většina členů senátu zvolala, že ji přijímá.[85]
↑Livius nazývá tyto sousedy Turdetány, zatímco Appiános je označuje za Torbolety. Současní historikové se přiklánějí k tomu, že se jednalo o město Turis. Livius XXI.6; Appiános. Iberica 10.1; Hoyos (2003), s. 226, 227.
↑O debatě se zmiňují Livius a Appiános. Naproti tomu Polybios vylučuje, že by k ní došlo. Livius XXI.6.7-10, 7.1; Appiános. Iberica 11.7-10; Polybios III.20.1-5; Hoyos (2015), s. 92.
↑Cassius Dio 54.10, 11, 55.1-6; Hoyos (2003), s. 99.
ASTIN, A. E.; WALBANK, F. W.; FREDERIKSEN, M. W.; OGILVIE, R. M. The Cambridge Ancient History, Volume VIII: Rome and the Mediterranean to 133 B.C. Cambridge: Cambridge University Press, 1989. ISBN o-521-23448-4
GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN978-0-3043-6642-2
HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN978-1-4051-7600-2
HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN0-203-41782-8
