Obléhání Kumarského ostrohu v březnu – dubnu 1655 bylo jednou z epizod boje o Poamuří mezi Ruskem a mandžuskou říší Čching v rámci rusko-čchingského konfliktu táhnoucího se od počátku 50. do konce 80. let 17. století. V Kumarském ostrohu byl oddíl ruských kozáků vedený Onufrijem Stěpanovem obležen čchingskou armádou vojevůdce Mingandaliho. Rusové úspěšně odolali obléhatelům, kteří se po několika týdnech stáhli kvůli nedostatku potravin.
Předcházející události
Oddíl ruských kozáků a dobrovolníků působící v Poamuří, kterému po odvolání Jerofeje Chabarova velel Onufrij Stěpanov, se spojil s oddílem Pjotra Beketova, nově přišlým ze Zabajkalí, a dalšími menšími ruskými skupinami, dosáhl počtu kolem 500 mužů a počátkem listopadu 1654 založil na pravém břehu Amuru u ústí řeky Kumary opevněné zimoviště – Usť-kumarský ostroh,[1][pozn. 1] z něhož sbírali daň v kožešinách (jasak) z místního domorodého obyvatelstva.
Kvůli obavám z vojska říše Čching, které nedlouho předtím, v červnu 1654, na Sungari porazilo oddíl Onufrije Stěpanova, a které podle informací místních Ďučerů hodlalo v zimě vytáhnout na Rusy v počtu až pěti tisíc,[1] byl ostroh postaven s ohledem na případné obléhání zkušenou armádou vybavenou dělostřelectvem. Zatímco běžně byly tehdejší ruské ostrohy na Sibiři chráněny pouze palisádou z kůlů anebo trámů, Kumarský ostroh byl opevněn důkladněji. Pevnost byla obklopena příkopem dva metry hlubokým a čtyři širokým, vykopaným s velkou námahou ve zmrzlé zemi. Za příkopem kozáci nasypali val na jehož vrchu postavili hradbu tvořenou dvěma ploty z dřevěných trámů s nasypanou hlínou a kamením mezi nimi. Takové opevnění bylo odolné vůči lehkým dělům používaným Rusy a Čchingy. Hradba byla opatřena střílnami, neměla věže, ale vpřed vysunuté bašty, takzvané „býky“. Svou trojici děl Rusové umístili na vyvýšenou plošinu uprostřed ostrohu, takže mohla střílet na všechny strany. Také v centru ostrohu vyhloubili studnu, a postavili žleby na vodu, aby mohli hasit případné požáry. Kolem příkopu rovněž do země zatloukli „česnek“ – dřevěné kůly střídavě s železnými hroty a ukořistěnými nepřátelskými střelami.[1][pozn. 2]
Čchinští velitelé v Ninggutě, základně pro jejich operace v povodí Amuru, se po úspěchu na Sungari v červnu 1654 beze spěchu připravovali na další postup vůči Rusům a především organizovali vysidlování domorodých Daurů, Ďučerů a Gogulů z Poamuří na Non a horní Sungari.[1] Nicméně velitel Mingandali (明安達理, Ming-an-ta-li), poslaný z Pekingu do Ningguty s oddílem korouhevních vojsk, se poté, co začátkem roku 1655 dostal informace o usazení Rusů v Kumarském ostrohu, rozhodl neprodleně zaútočit ještě před koncem zimy. Očekával, že pochod z Ningguty ke Kumarsku potrvá 2–3 měsíce. Jádro jeho vojska sestávalo z cca tisíce mandžuských vojáků.
Mandžuové byli vyzbrojeni mimo jiné doutnákovými píšťalami, 15 děly a širokým výběrem obléhacích zbraní – útočnými žebříky, zápalnými raketami, dřevěnými štíty a krytými povozy.[1] K Mandžuům se připojilo mnoho domorodců, Daurů, Ďučerů a dalších, disponujících pouze chladnými zbraněmi. Stěpanovovi kozáci odhadovali velikost čchingské armády celkem na 10 tisíc lidí.[1] Rusů bylo v Kumarském ostrohu kolem pěti set (maximálně 513), měli tři děla a stovku píšťal, ostatek Rusů byl vyzbrojen pouze chladnými zbraněmi.[1]
Obléhání
Ráno 13. března 1654 se pod Kumarským ostrohem objevil předvoj nepřátelské armády a zajal dvacítku kozáků, kteří se vypravili na kácení stromů. Jejich druzi provedli výpad z ostrohu na pomoc, ale zajatci už byli popraveni a objevily se i hlavní síly čchingské armády.[1] Mandžuové nejdříve navrhli Rusům kapitulaci a s tím, že v čchingské armádě mohou žít v dostatku a bohatství. Rusové odmítli.[1] Obléhatelé odřízli ostroh do Amuru a zničili ruské lodě.
Svůj tábor Mandžuové a jejich spojenci postavili za řekou necelý kilometr od ostrohu. Ostroh ostřelovali z děl umístěných 320 m od pevnosti, jedna z baterií byla umístěna na vzdálenějším útesu převyšujícím ostroh. Nicméně palba neměla efekt, 20. března proto Mandžuové přisunuli děla na 150 m od ostrohu, ale ani poté neměly dělové koule sílu k rozbití opevnění a ani zápalné střely neměly větší účinek.[1]
Ostřelování střídané s pokusy o útok pěchoty trvalo mnoho dní, zvlášť těžké útoky proběhly 20. a 24. března. Dne 24. března čchingská pěchota zaútočila na ostroh ze čtyř stran, útočníci dobře viditelné dřevěné kolíky překryli zvlášť k tomuto účelu připravenými štíty, ale na železném „česneku“ si mnozí poranili nohy. Kozáci se bránili střelbou ručnic a děl a při výpadu mnoho útočníků pobili, několik zajali a ukořistili dvě děla.[1]
I po neúspěchu útoku Mingandali ještě nějakou dobu pokračoval v obléhání a ostřelování ostrohu. Rusům začalo docházet střelivo a potraviny, ale nedostatkem potravin začali trpět i obléhatelé a Mingandali proto 4. dubna nechal spálit nebo utopit v řece nevyužité vybavení a střelivo (ale i pancíře svých vojáků) a spěšně se stáhl do Ningguty. Po nepřátelském vojsku kozáci na bojišti posbírali na 730 dělových koulí,[pozn. 3] kulky do ručnic a prachové nálože, které Mandžuové nestačili zničit.[1]
Následky
V červnu 1655 Rusové opustili Kumarský ostroh kvůli nedostatku potravin, kozáci totiž nechtěli rolničit a brát od místního obyvatelstva nebylo možné, protože okolní Daurové a Ďučeři odešli nebo byli přesídleni na jih k Mandžuům. Stěpanovův oddíl se pak v následujících letech plavil po Amuru a vymáhal od zbylých domorodců kožešiny a potraviny, přičemž neměl stálou základnu a zimu přečkával v přechodných zimovištích. Roku 1658 v bitvě v Korčejevské zátoce byl oddíl poražen a Rusové se stáhli z většiny Poamuří.
Při návratu Rusů na Amur do Albazinu v polovině 60. let byla zkušenost s opevněním Kumarského ostrohu nevyužita, což způsobilo rychlý pád pouze palisádou ohrazeného Albazinu při jeho obléhání roku 1685. Naopak čchingské úřady si vzaly z obležení Kumarského ostrohu poučení a v 80. letech při operacích své armády v rozlehlém a řídce osídleném Poamuří věnovaly velkou péči organizaci zásobování.
Vítězství u Kumarského ostrohu zanechalo u Rusů silný dojem a vešlo do jejich folklóru. O dvě staletí později, v polovině 18. století Kirša Danilov, sběratel folklóru působící na Urale, zaznamenal píseň „V sibiřské ukrajině, v daurské zemi“ („Во Сибирской украине, во Даурской стороне“) poeticky popisující obléhání.[2]
Odkazy
Poznámky
- ↑ Onufrij Stěpanov měl příkaz postavit ostrohy tři, ale vzhledem z čchingskému nebezpečí se kozáci rozhodli nerozptylovat síly.[1]
- ↑ Ruští historikové, např. Leonťjevová,[1] tradičně spojují výjimečně kvalitní opevnění Kumarského ostrohu s Pjotrem Beketovem, zkušeným průkopníkem, který postavil ostrohy v Jakutsku, Bratsku, Něrčinsku a další. Ovšem to byly ostrohy tradiční, s palisádou postačující k obraně před domorodci vyzbrojenými pouze chladnými zbraněmi.
- ↑ Vážící cca 0,6 kg, tedy pro děla malé ráže.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Осада Кумарского острога (1655) na ruské Wikipedii.
Literatura
- 1654 г. августа между 2 и 31. Отписка приказного человека Онуфрия Степанова якутскому воеводе М. С. Ладыженскому об осаде Кумарского острога маньчжурскими войсками [online]. Восточная Литература. Средневековые исторические источники Востока и Запада [cit. 2017-04-30]. Publikováno v Русско-китайские отношения в XVII в. М., 1972. Т. 1. dokument № 75. Dostupné online. (rusky)
- АЛЕКСАНДРОВ, Вадим Александровин. Россия на дальневосточных рубежах (вторая половина XVII в.). 1. vyd. Москва: Наука, 1969. S. 120–154. (rusky)
- АРТЕМЬЕВ, А. Р. Опыт характеристики оборонительных сооружений Кумарского острога по описанию. In: Археологические и исторические исследования на Дальнем Востоке СССР. Владивосток: ДВО АН СССР, 1989. Dostupné online. S. 17–21. (rusky)
- БЕСПРОЗВАННЫХ, Е. Л. Приамурье в системе русско-китайских отношений XVII-середина XIX в. Хабаровск: Хабаровское книжное изд-во, 1986. 208 s. S. 26–29. (rusky) První vydání М.: Наука, 1983.
- ЛЕОНТЬЕВА, Г. А. Землепроходец Ерофей Павлович Хабаров. М: Просвещение, 1991. 144 s. ISBN 5-09-001904-5. S. 107–112. (rusky)
