Nízkoemisní zóny jsou geograficky definované oblasti, které omezují přístup automobilů na základě výše jejich emisí, s cílem zlepšit kvalitu ovzduší v těchto oblastech. Tyto zóny fungují nebo se připravují asi v 70 městech 8 evropských zemí. Z anglického názvu low emission zone se pro ně také používá zkratka LEZ.

V České republice představilo ministerstvo životního prostředí v září 2009 návrh zákona o ovzduší, který by městům umožnil zřizování nízkoemisních zón.^[1] Tato možnost byla schválena v září 2011, kdy novelu schválili poslanci a přehlasovali veto prezidenta Václava Klause.^[2] V únoru 2013 bylo schváleno nařízení vlády, které stanovuje podmínky pro zřizování nízkoemisních zón.^[3] O zřízení takové zóny v té době uvažovala například Praha^[4], Ostrava^[5], Plzeň^[6], Karlovy Vary^[7] nebo Klimkovice^[8].

Vyhláška č. 294/2015 Sb., účinná od 1. ledna 2016, zavedla zónové dopravní značky IZ 7a Emisní zóna a IZ 7b Konec emisní zóny.

V roce 2019 však stále žádná nízkoemisní zóna v Česku neexistovala.^[9] Jako důvody města uváděla např. nedostatek politické shody na územním rozsahu takové zóny (Praha), dále přísné podmínky, které pro jejich zřízení zákon o ovzduší stanovuje (Brno), nebo též příliš nízký očekávatelný efekt takového opatření na kvalitu ovzduší v místě (Ostrava, Plzeň).^[9]

Alternativní cestu ke snížení emisí spatřují některé radnice ve změně organizace dopravy (např. snížení rychlosti v některých částech města, rezidentní parkování, zavedení mýta).^[9][10] V Praze jsou již od roku 1999 vyhláškou upravovány zóny placeného stání, jejichž množství postupně roste, obdobně dochází od roku 2018 k zavádění rezidentního parkování i v Brně a parkování ve svých centrech začínají zónově regulovat i některé další obce.^[11] Tyto parkovací zóny však nejsou zřizovány na základě zákona o ovzduší a nejde tedy o nízkoemisní zóny, byť je mezi takovými některé zdroje uvádějí.^[12]

V Dánsku byly zavedeny ekologické zóny v části Kodaně, ve Frederiksbergu, v Aalborgu a připravuje se v dalších městech (Aarhus, Odense).^[13]

Nízkoemisní zóny (Zone à Faibles Émissions, zkráceně ZFE) byly ve Francii zavedené poprvé v červenci 2016, a to v Paříži. Následovala další velká města, například Grenoble, Lyon nebo Marseille. Omezení zpočátku platila pouze pro vozidla registrovaná ve Francii, ale od 1. února 2017 platí i pro zahraniční vozidla. Některé zóny mají platnost pouze v určitý časový interval. Přísnost opatření i časové omezení platnosti je v kompetenci jednotlivých měst.^[14]

Ve Francii je vjezd do nízkoemisních zón povolen na základě ekologických známek Crit'Air, které rozlišují vozidla do šesti kategorií, očíslovaných buď číslicemi od jedné do pěti, nebo speciální zelenou známkou pro elektromobily.

Tokio zavedlo nízkoemisní zónu v říjnu 2003.

Tento článek potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, aby odrážel aktuální stav a nedávné události. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.

Německá města mají možnost zavedení nízkoemisních zón od března 2007, poprvé však byly tyto zóny zavedeny v lednu 2008. V lednu 2009 zavedlo nebo připravovalo nízkoemisní zóny asi 40 německých měst, například Berlín, Dortmund, Hannover, Kolín nad Rýnem, Mannheim, Stuttgart, Bochum, Duisburg, Essen, Frankfurt nad Mohanem, Mnichov, Brémy, Karlsruhe, Düsseldorf, Heidelberg, Regensburg.

Od ledna 2012 bylo vyhlášeno 6 nových zón a 19 existujících zón zpřísnila jejich pravidla. Vznikla také první regionální nízkoemisní zóna Porúří zahrnující území 14 měst mezi Dortmundem a Duisburgem o ploše kolem 850 km².^[15] Další vlnu zpřísnění pravidel pro vjezd do desítek zón přinesl leden 2013.^[16]

Automobily jsou rozděleny do 4 kategorií podle toho, kolik škodlivin vypouštějí do ovzduší. Začátek nízkoemisních zóny je v Německu označen typickou dopravní značkou s nápisem „Umwelt zone" a dodatkovou tabulkou barevnými plaketami. Do většiny německých zón doposud postačuje kterákoli plaketa.^[17] V budoucnu však postupně ztratí právo vjezdu s červenými a žlutými plaketami.

Nízkoemisní zóny fungují pod názvem „milieuzones“ doposud v devíti městech (Utrecht, Eindhoven, Tilburg,'s-Hertogenbosch, Breda, Rotterdam, Maastricht, Den Haag a Amsterdam).^[13]

Země patří mezi průkopníky zavádění zón. Jako první město ve Švédsku zavedl zónu Göteborg v roce 1996 a v zóně se mu podařilo emise prachových částic z nákladní dopravy snížit zhruba o 40 procent.^[18] V současnosti existují nízkoemisní zóny také v Lundu, Malmö a Stockholmu.

Londýn zavedl nízkoemisní zónu 4. února 2008.^[19]

Tento seznam referencí potřebuje upravit.

Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu. Přidejte prosím doplňující informace a upravte je do podoby standardních citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Low emission zone na anglické Wikipedii.

• Katalyzátor výfukových plynů
• Znečištění ovzduší
• EGR

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nízkoemisní zóny na Wikimedia Commons
• (anglicky) London Low Emission Zone
• (česky) Low Emission Zones in Europe
• (česky) Miroslav Šuta: Nízkoemisní zóny – diskriminace smraďochů pro čistější ovzduší měst Archivováno 29. 3. 2020 na Wayback Machine.
• (německy) Umweltzonen und Luftreinhaltepläne in Deutschland
• (německy) Geplante und bestehende Umweltzonen in Deutschland^{[nedostupný zdroj]}

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.