Nicolaus von Below, celým jménem Georg Ludwig Heinrich Nicolaus Freiherr von Below (20. září 1907 – 24. července 1983) byl německý důstojník šlechtického původu. Před i během druhé světové války sloužil u nacistických německých vzdušných sil (Luftwaffe). V roce 1937 se také stal osobním pobočníkem Adolfa Hitlera.
Mládí
Narodil se na statku v blízkosti města Anklam v provincii Pomořansko. Jeho otec Günther von Below (1868–1933) byl důstojníkem pruské armády. Nicolaus von Below si vzal 26. června 1937 Marii Kühne (* 12. září 1918 v Magdeburgu), dceru statkáře Stephana Kühne a Barbary Bennecke. Tento manželský pár měl spolu jednoho syna a tři dcery.
Služba
Nicolaus von Below sloužil jako osobní pobočník Adolfu Hitlerovi od roku 1937 do 1945, poté co ho Hermann Göring pověřil funkcí Hitlerova pobočníka v jeho 29 letech. Hitler obvykle nevěřil a neměl rád důstojníky se šlechtickým původem. To se potvrdilo zejména poté, co se otočil průběh války po prohrané bitvě u Stalingradu. Below byl jedním z několika důstojníků, kteří sloužili v těsné blízkosti Hitlera po mnoho let. V době mezi Vánoci (1944) a Novým rokem 1945 řekl svému pobočníkovi: „Vím, že válka je prohraná, převaha nepřítele je příliš velká." Za vše obviňoval své generály, zejména po neúspěšném atentátu v létě 1944. Poté dodal: „My se nikdy nevzdáme“; tato slova potvrzovala Hitlerovu nechuť zažít znovu další Versailleskou smlouvu, kterou odjakživa pohrdal.
Vůdcův stan
Vůdce cestoval hodně svým vlakem „Amerika“ (název byl odvozen od místa, kde bojoval za první světové války) a jeho pobočník Nicolaus von Below ho doprovázel na jeho cestách – když Německo zaútočilo na Sovětský svaz, tak nejčastěji mezi Berlínem a Vlčím doupětem. Hitler měl pro svůj štábní vlak Amerika speciální betonový tunel u obce Stępina v jižním Polsku, který mu měl umožnit řídit válečné operace z bezpečí vlaku.[1]
Below byl 12. dubna 1945 hostem Alberta Speera a poslechl si poslední vystoupení Berlínské filharmonie, předtím než hlavní město Třetí říše Berlín obsadila Rudá armáda. Po koncertu si poznamenal: „Ten koncert nás přenesl zpět do jiného světa“.
Dne 15. dubna 1945 se Eva Braunová přestěhovala do sousedního pokoje ve vůdcově bunkru, který se nacházel v berlínském podzemí. Hitlerův pobočník si udělal opět poznámku k osobě Evy Braunové: „Byla okouzlující a ochotná, do poslední chvíle na sobě nedala znát slabost“.
Když se dne 29. dubna 1945 Hitler a Braunová vzali, Hitlerův pobočník se stal neoficiálním či náhodným svědkem. Poté se vůdce zeptal, jestli smí opustit bunkr, dostal svolení a doporučení, aby šel za admirálem Dönitzem.
Po skončení války
Pobočník Below opustil vůdcův bunkr i Berlín 30. dubna 1945. Během letu na západ absolvoval několik mezipřistání, ukrýval se, až byl nakonec zatčen Brity 7. ledna 1946. Jako svědek se také účastnil norimberského procesu. Po denacifikaci a jeho propuštění z britského internačního tábora Adelheide v Delmenhorstu dne 14. května 1948 žil v severním Německu. Po skončení války se rozhodl pro sepsání pamětí. Spolu s Hitlerovou sekretářkou Traudl Junge je Below důležitým svědkem vůdcova života.
Nicolaus von Below vydal v roce 1980 své paměti pod názvem Als Hitlers Adjutant (anglicky pod názvem At Hitler's Side). Vyšly v několika vydáních, první vydání v roce 1980 mělo 446 stran, další vydání knihy bylo publikováno v roce 1999 a má 499 stran.
Těsně před svou smrtí v roce 1982 zpochybnil pravost údajných deníků Adolfa Hitlera. Zemřel 24. července 1983 v Detmoldu na území západního Německa v nedožitých 76 letech.
Galerie
Odkazy
Reference
V tomto článku byly použity překlady textů z článků Nicolaus von Below na anglické Wikipedii a Nicolaus von Below na německé Wikipedii.
Externí odkazy
.jpg)
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
.svg){kind=small}
