Nezávislá vláda Západní Thrákie (osmanskou turečtinouغربی تراقیا حكومت مستقلهسی – Garbi Trakya Hükûmeti Müstakilesi, řeckyΑυτόνομη Κυβέρνηση Δυτικής Θράκης – Avtonomi Kyvernisi Dytikis Thrakis, bulharskyНезависимо управление на Западна Тракия Nezavisimo upravlenie na Zapadna Trakija) byl krátkodobý stát vyhlášený 31. srpna 1913 po porážce Bulharska ve druhé balkánské válce a zaniklý 25. října téhož roku.
Oblast se nacházela zhruba na východě dnešního Řecka a jihu dnešního Bulharska, na historickém území Thrákie mezi dolními toky řek Mesta a Marica. Jejím hlavním bylo Komotiní, turecky zvané Gümülcine, podle nějž se někdy nazývá Gümülcinská republika. Měla rozlohu 8 578 km² a žilo zde téměř 235 tisíc obyvatel.
10. června 1913 zahájili Turci postup směrem na západ a bez velkého odporu, s výjimkou Drinopole, obsadili celou jižní Thrákii, protože téměř všechny bulharské ozbrojené síly byly dislokovány na západě. Po porážce uzavřelo 10. srpna 1913 Bulharsko se svými bývalými spojenci a Rumunskem v Bukurešti mírovou smlouvu, ve které byly vymezeny hranice mezi nimi.
Vznik
Ve snaze zabránit Bulharsku znovu území zabrat ustanovili zdejší muslimové 31. srpna provizorní vládu Západní Thrákie (osmanskou turečtinou غربی تراقیا حكومت موقتهسی - Garbi Trakya Hükûmet-i Muvakkatesi, řecky Προσωρινή Κυβέρνηση Δυτικής Θράκης - Prosorini Kyvernisi Dytikis Thrakis, tureckyBatı Trakya Geçici Hükûmeti). Nastolení správy proběhlo rychle a status quo byl uznán Tureckem, Řeckem i Bulharskem.[1] Také název územního celku byl změněn na Nezávislou vládu Západní Thrákie.
Pod britským nátlakem uzavřela 29. září 1913 Osmanská říše s Bulharskem mírovou smlouvu v Cařihradě. Podle ní připadlo území Bulharsku, které je 25. října obsadilo a anektovalo. Orgány autonomní správy fungovaly poté tajně.[2]
Dohry
Území doznalo změny v roce 1915, kdy Osmanská říše postoupila Bulharsku oblast okolo Didymoteicha. Po ukončení první světové války ho v roce 1919 obsadila Francie a jeho jižní část připadla podle smlouvy z Neuilly Řecku. Zdejší muslimské obyvatelstvo bylo smlouvou z Lausanne vyňato z výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem a místní Turci jsou uznanou národnostní menšinou. Na druhé straně používání bulharštiny bylo v Řecku po většinu meziválečného období zakázáno. V té době se část Bulharů vystěhovala do Bulharska, část emigrovala do USA. Během druhé světové války Bulharsko oblast znovu obsadilo a v letech 1941 — 44 anektovalo. Poté se navrátil předchozí stav.
Správa
Poštovní známka v hodnotě 1 piastru orazítkovaná na poště v Komotiní
Vyhlášení svrchovanosti bylo velmi dobře připraveno. Po ustanovení provizorní vlády byly vytyčeny hranice, na správních budovách byly vyvěšeny vlajky. Beze změny byl přejat právní řád Osmanské říše a soudy zahájily slyšení. Také byla schválena státní hymna, vydány vlastní pasy[3] a poštovní známky. Byla přejata osmanská měna (1 piastr = 40 para)[4] a připravoval se státní rozpočet.
Prezidentem země byl Hoca Salih Efendi. Armáda, jejímž velitelem byl Süleyman Askerî Bey, měla stálou sílu 29 170 mužů a tvořila ji vesměs pěchota.[3] Vláda měla 7 členů a po jednom zástupci v ní měli Řekové, Arméni a židé.
Obyvatelstvo
Etnická mapa jižní Thrákie podle Ljubomira Miletiče z roku 1912
↑KOÇAK, Yalçın; ÖZYIĞIT, Ertan. Batı Trakya Türk Cumhuriyeti – 100. Yıl Anısına. [s.l.]: WizArt, 2014. Dostupné online. ISBN9786056466717. (turecky)
↑TRIFONOV, Stajko. Тракия. Административна уредба, политически и стопански живот, 1912-1915 [online]. [cit. 2017-03-13]. S. 81. Dostupné online. (bulharsky)
↑ abÇEÇEN, Anıl. Tarihte Türk Devletleri (Historie turkických států). Istanbul: Milliyet Kültür Yayınları, 1986. (turecky)
↑Western Thrace, Autonomous Government (1913) [online]. [cit. 2017-03-14]. S. Dead Country Stamps and Banknotes - Dcstamps.com. Dostupné online. (anglicky)
↑BOECKH, Katrin. Von den Balkankriegen zum Ersten Weltkrieg — Kleinstaatenpolitik und ethnische Selbstbestimmung am Balkan. Mnichov: [s.n.], 1996. Dostupné online. ISBN3-486-56173-1. S. 77. (německy)
Literatura
MILETIČ, Ljubomir. Разорението на тракийските българи през 1913 г. [online]. Sofie: Държавна Печатница, 1918 [cit. 2017-03-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-10-06. (bulharsky)
.png)
