Nepřemožení
Josef Bohuslav Foerster (fotografie Ignáce Šechtla
Základní informace
Žánr	zpěvohra
Skladatel	Josef Bohuslav Foerster
Libretista	Josef Bohuslav Foerster
Počet dějství	4
Originální jazyk	čeština
Premiéra	19. prosince 1918, Praha, Národní divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nepřemožení je opera (zpěvohra) (Op. 100) o čtyřech jednáních českého skladatele Josefa Bohuslava Foerstera na vlastní libreto. Poprvé byla provedena dne 19. prosince 1918 v Národním divadle v Praze.

Námět Nepřemožených pochází z doby, kdy Josef Bohuslav Foerster žil a působil v Hamburku, kde byla angažována jeho manželka, pěvkyně Berta Foersterová. Foerster jako hudební kritik pro hamburské noviny navštěvoval často divadlo a se zvláštním zájmem divadlo Deutsches Spielhaus, které roku 1900 založil inovativní režisér Alfred von Berger.^[1] Tehdy pojal myšlenku napsat činohru. Avšak brzy, již po přestěhování do Vídně roku 1903, došel k poznání, že většinu realistických postav může vytvořit činoherně, hlavní pár „věčných milenců“ by nebylo možné pouhými slovy charakterizovat podle jeho představ.^[2][1] Přepracoval proto tento námět na vlastní veršované libreto, ke kterému po dokončení své 4. symfonie (1905) a soudní scény pro Jessiku začal komponovat hudbu. Pracoval na ní výjimečně dlouho a obtížně, takže operu dokončil až roku 1917. V té době prošel jeho skladatelský sloh značnou proměnou – odrážející se především v řadě písňových cyklů, které v mezidobí složil –, v jejímž důsledku se Nepřemožení a zbývající dvě Foerstery opery pojetím značně liší od trojice jeho předchozích operních děl.^[3][4]

Hlavní motiv převzal skladatel ze životopisu svého bratra, malíře Viktora Foerstera, s nímž Josefa Bohuslava pojil velmi vřelý vztah. Viktor Foerster zažil osudovou a nešťastnou lásku k dívce ze šlechtické rodiny.^[2][1] Hrdina Nepřemožených si ponechal jeho jméno i některé charakteristiky: prohlašuje o sobě „Jsem přítel snů a v ústraní bych nejraděj se s dílem uchýlil.“ To se shoduje s charakteristikou Viktora Foerstera, kterou skladatel zachoval ve svých pamětech.^[5] V původním činoherním náčrtu byl Viktor navíc malířem a malířský prvek zůstal i v opeře, a to v podobě parodické bohémské scény na začátku 4. dějství, neboť Josef Bohuslav Foerster toto prostředí dobře znal.^[6] V konečné podobě je však hlavní hrdina houslistou a skladatelem a autor do jeho výroků a postavy vložil mnoho vlastních názorů a osobních rysů.^[1]

Premiéra Nepřemožených dne 19. prosince 1918 byla jednou z posledních premiér, které v Národním divadle připravil dirigent Karel Kovařovic. V roli Viktora vystoupil pohostinsky významný český tenorista Otakar Mařák. V té době byl Josef Bohuslav Foerster považován za jednoho z nejvýznamnějších žijících českých skladatelů. Nová opera se v průběhu tří let hrála dvacetkrát a převzala ji i další divadla. Její námět ze šlechtických kruhů i pateticky romantické literární i hudební zpracování však v poválečných republikánských a modernistických letech nezaujal trvale a Nepřemožení nedosáhli ohlasu Foersterových předcházejících oper. To se dosud nezměnilo; podle Ladislava Šípa mají poslední tři Foersterovy opery ušlechtilou ideu, „její dramatické vyjádření je však buď v námětu, nebo v postavách či rozvíjení konfliktů pro dnešního diváka nepřesvědčivé, ba překonané“^[7], a v posledním půlstoletí se nenašlo divadlo, které by se platnost tohoto tvrzení odvážilo ověřit.

Před Nepřemoženými napsal Foerster vlastní libreto již k Evě a v této opeře na své zkušenosti navázal, zejména na formu rýmovaného, ale rytmicky rozrůzněného verše. Nebyl však v tomto případě omezován původní činoherní předlohou ani lidovým prostředím, a proto zvolil sobě vlastní slovník a způsob vyjadřování, totiž ušlechtilý, básnickým poněkud nadnesený výraz s důrazem na etické sentence.^[7][8][1]

V případě Nepřemožených se vlastně nejedná o drama v pravém smyslu. Hlavní postavy méně jednají, zato v řadě více méně statických scén popisují své názory a pocity. Tuto operu lze označit za „lyrickou zpěvohru se symbolickým doslovem“.^[9] Vzorem byla skladateli opera soustřeďující se na vnitřní, subjektivní svět hlavních postav, ve které je vnější děj jen ilustrací, jako Čajkovského Evžen Oněgin nebo Wagnerův Tristan a Isolda.^[8][10] Hlavní myšlenky díla vyjadřuje přímo postava Viktora ve svém textu: „Dát výraz citům svým, jim duši vdechnouti, to můj jest ideál.“ – „Cit pro umělce téma jedno, věčné.“ S tímto pojetím umění je spojen i pohled na ženu jako na idol, múzu či inspirátorku mužova díla spíše než jako člověka a partnera.^[6] Původní, nevyzrálá pohlavní láska, kterou k sobě milenci cítí v 1. jednání, musí být očištěna a zocelena v zápase s protivenstvími života i vlastními slabostmi (sobectví, pohodlí, ctižádost, konformita). Zůstanou-li milenci „nepřemoženi“ těmito nástrahami, láska dosahuje svého nejvyššího stavu splynutí duší.^[6][8]

Zejména ve srovnání s předcházející Jessikou mizí uzavřená čísla a celá opera se nese v plynulém lyrickém proudu, který je přerušován kontrastními, živými až groteskními scénami. Postavy se nevyjadřují v oddělených recitativech a áriích, ale v hudebnědramatické deklamaci, spíše v kantabilním ariosu, v němž hlasy sledují zpěvnost založenou v orchestru. Dvě hlavní hudební témata jsou spojena s postavami Viktora a Alby, i když je nelze označit za wagnerovské příznačné motivy; existují paralelně a v závěrečném dvojzpěvu se efektně kombinují. Objevují se opět prvky pro Foerstera charakteristické: volná polyfonie, synkopické rytmy jako prostředek lyrické dynamiky a vyjádření duševních pochodů hrdinů, plochy v pomalejším trojdobém rytmu. Hudební základ Nepřemožených je dosud melodický, přibývá však harmonické a polyfonické disonantnosti, které se dále rozvinuly ve Foersterových pozdějších dílech.^{[11][3][10][12]}

Nepřemožení nedosáhli takového ohlasu jako tři předchozí Foersterovy opery, přesto byli inscenováni pravidelně v době První republiky. Národní divadlo vypravilo nové inscenace v letech 1929 a 1936, roku 1926 ji uvedlo Národní divadlo v Brně, v letech 1930 a 1939 Národní divadlo moravskoslezské v Moravské Ostravě, v roce 1935 Městské divadlo v Olomouci^[13], v roce 1943 Městské divadlo v Plzni^[14]. Od II. světové války však byla uvedena pouze jednou, a to jako studentské představení divadla DISK Akademie múzických umění v Praze v roce 1959, při příležitosti stého výročí narození skladatele.

(Starý zámecký park za časného letního jitra) V zámecké zahradě hovoří hrabě Xaver se svým zahradníkem Martinem. Hovor o přípravách na večerní slavnost brzy sklouzne ke vzpomínkám na staré zlaté časy a k žehrání na dnešní mládež. Poté se zahradník setká se svým synem Viktorem. Ten je nadaný houslista a skladatel. Hrabě Xaver jej podporuje a mladý hudebník sklízí první úspěchy. Nyní se však tváří zasmušile a Martin mu vyčítá bolestínskou melancholii – to on se za svého mládí dovedl veselit! Viktor otce ujišťuje, že to je jen přechodná nálada, jež brzy přejde.

Příčinou Viktorova tajného žalu je láska ke komtese Albě, Xaverově neti. Potkává ji v zahradě a společně vzpomínají na začátek své skryté náklonnosti. Mladý hudebník zlomil Albino srdce truchlivou písní, kterou napsal s myšlenkou na svou neopětovanou vášeň. Alba jej však polibkem ujistí, že jeho city opětovány jsou, a přijímá od něj novou, naděje plnější píseň.

Viktorův okamžik vrcholného štěstí netrvá dlouho. Dostaveníčko mladých lidí pozoroval hrabě Xaver a nyní s Viktorem vážně rozpráví. Jako jeho dávný dobrodinec a podporovatel jeho uměleckého vzestupu mu připomíná, že by se měl věnovat svému umění a nikoli milostným pletkám. Ostatně sňatek s Albou je pro stavovský rozdíl zhola nemožný. Žádá po Viktorovi, aby ještě ten den bez rozloučení odjel – a neučiní-li tak, musí odjet Alba. Viktor po dlouhém boji slibuje poslechnout, Albě se navždy vyhýbat a nikdy jí neprozradit důvod svého odjezdu, i když sám pochybuje, zda bude schopen slibu dostát.

(Taneční sál na zámku šlechtice Velvarského) Uplynulo šest let, Viktor je nyní uznávaným skladatelem i houslovým virtuosem a právě dohrál k obveselení společnosti svou poslední skladbu nazvanou „Píseň odvěké touhy“. Přítomna je náhodně i Alba, nyní provdána za knížete Roje. Společnost – Velvarský, Roj a šlechtici Jiří a Renald – diskutuje o tanci, lovu a hudbě. Jiří hovoří s Viktorem o jeho plánech a považuje ho pro jeho bohatství a úspěch za šťastného života, ale Viktor tyto světské klamy odmítá a dává přednost snění a samotě. Na návrh dam Blaženy a Zdeňky se muži účastní řečnického souboje na téma „Co láska jest a má-li trvání“. Nejrůznější duchaplné projevy završí Viktor svým extatickým zbožněním lásky jako „všeho krásna roditelky“. Když všichni odejdou k tanci a Viktor se ocitne o samotě s dosud mlčící Albou, začne jí horoucně vyjevovat své city, jež s časem nijak nepozbyly na náruživosti. Alba však přijme jeho vyznání odměřeně a místo toho hovoří o odtažité kráse hudby. Další konverzaci přeruší kníže Roj a s podezíravým pohledem na Viktora manželku odvede.

(Proměna – salon kněžny Alby) Přes její výslovný zákaz přišel Viktor do Albina domu. Domnívá se, že již dokázal svým uměním překonat bariéry společenského postavení, a připomíná jí svou lásku. Prozradí jí též, jakým způsobem byl donucen se jí vzdát. Alba ho odmítá a Viktor odchází s pohrůžkou sebevraždy, ale z jejího bolestného výkřiku poznává, že jí dosud není zcela lhostejný. Opakuje jí tedy ještě důrazněji své vyznání. Alba však trvá na svém, hodlá zachovat manželskou věrnost. Když se k ní Viktor přiblíží a chce ji stisknout v náručí, ukončí Alba trapnou audienci zazvoněním na služebnictvo.

(Salon kněžny Alby, letní poledne) Uplynulo dalších deset let. Alba sedí ve svém saloně v zamyšlení u klavíru a bolestně vzpomíná na své mládí, které se rozplynulo v manželství bez lásky. Přichází za ní starý hrabě Xaver a žádá Albu za odpuštění, že zabránil jejímu sňatku s milovaným Viktorem a místo toho ji – za finanční odměnu – provdal za knížete. Alba mu odpouští z vděku za péči, které se jí v jeho domě dostalo.

Kněžnu přichází pozdravit šlechtic Jiří. Právě se vrátil z Itálie, kde se setkal s Viktorem. Ten slavil v této zemi obrovské úspěchy, ale poté náhle a snad smrtelně onemocněl a uchýlil se do kláštera San Angelo poblíž Neapole. Po Jiřího odchodu si zdrcená Alba nejen přiznává, že její potlačovaná láska k hudebníkovi je stále stejně živá jako dříve, ale poznává v ní i své životní určení. Shazuje okovy svého manželství a odjíždí za Viktorem.

(Před osterií v San Angelu před západem slunce) V malé hospůdce se bujně veselí členové malířského klubu „Impasto“ se svými modelkami. Jeden z nich jménem Boris s humornou nadsázkou předvádí milostná dobrodružství kolegy Kafky. Po jejich odchodu zbude jediný host: je to Viktor, sestárlý a zbídačelý nemocí, jakoby nevnímající okolí. Ani Alby, která jej stěží poznává, si nejprve nevšimne. Teprve když jej žena osloví, pohlédne na ni, a to nejprve trpce, protože čeká jen konečné odmítnutí a pak smrt. Alba mu však sděluje, že se osvobodila a že hodlá dále patřit jen jemu. Viktor poznává, že jejich životní láska po dlouhé strázni a odloučení dojde svého naplnění. Opera končí extatickým duetem Milenci věční za světlem jdeme života tmami v nebeský jas.

Nahrávka celé opery dosud neexistuje. Existuje pouze nahrávka závěrečného duetu Viktora a Alby v podání Ivo Žídka a Aleny Míkové, Symfonický orchestr Československého rozhlasu v Praze diriguje Josef Hrnčíř. Jedná se o nahrávku Československého rozhlasu v Praze pořízenou roku 1959 ke 100. výročí skladatelova narození.^[15] Radioservis, a.s., ji roku 2009, v roce 150. výročí, vydal na CD Josef Bohuslav Foerster: Scény z oper (CR0461-2).

• PALA, František. Josef Bohuslav Foerster. In: HUTTER, Josef; CHALABALA, Zdeněk. České umění dramatické II - Zpěvohra. Praha: Šolc a Šimáček, společnost s r. o., 1941. S. 245–250.
• ŠÍP, Ladislav. Česká opera a její tvůrci. Praha: Supraphon, n. p., 1983. 400 s. Kapitola Josef Bohuslav Foerster, s. 141–143. 
• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 179. 
• HOSTOMSKÁ, Anna a kol. Opera – Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. 1466 s. ISBN 978-80-205-0637-5. S. 772–773. 

• Nepřemožení v databázi Archivu Národního divadla