Nellie Blyová
Nellie Blyová (Desetiletí od 1890)
Rodné jméno	Elizabeth Jane Cochran
Narození	5. května 1864 Armstrong County, Pensylvánie USA USA
Úmrtí	27. ledna 1922 (ve věku 57 let) New York USA USA
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Woodlawn Cemetery
Povolání	spisovatelka, novinářka, romanopiskyně, cestovatelka, vynálezkyně, sufražetka a podnikatelka
Manžel(ka)	Robert Seaman (1895–1904)
Významná díla	Ten Days in a Mad-House
Ocenění	Národní ženská síň slávy (1998)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nellie Blyová, vlastním jménem Elizabeth Jane Cochranová (5. května 1864 Armstrong County – 27. ledna 1922 New York) byla americká novinářka, spisovatelka, podnikatelka a charitativní pracovnice.

Elizabeth Jane Cochranová se narodila v malé vesnici v Pensylvánii. Její otec začínal jako dělník, časem koupil mlýn a ve vsi se stal soudcem. Zemřel v roce 1870. Elizabeth musela pomáhat matce, která vedla penzion a starala se o tři bratry.^[1] V mládí jí říkali „Pink“, protože ráda nosila růžovou barvu. V roce 1879 začala studovat, ale vzhledem k nedostatku financí musela studium ukončit.  V roce 1880 se rodina s matkou přestěhovala do obce Allegheny City, která byla později připojena k Pittsburghu.

Zaměstnání hledala obtížně. Pracovala jako chůva, hospodyně nebo vychovatelka.^[2] V 1885 si náhodou přečetla v novinách Pittsburgh Dispatch článek „K čemu jsou dívky dobré“. Poslání ženy byla role matky a manželky, vytvářející domov pro rodinu. Jiná práce byla pro ženu této doby podle článku „nemorální“. Napsala do novin rozhořčený dopis jako stížnost na obsah článku. Redaktora George Maddena kvalitní dopis překvapil a nabídl jí místo v novinách. Bylo běžné, že každý novinář v této době používal pseudonym. Tak si vybrala jméno – Nelly Blyová – podle populární písně od Stephena Fostera.

Napsala několik článků o současných problémech nemajetných žen. Popisovala pracovní poměry v továrnách, nižší platy pro ženy atd. Byla přeřazena do ženské rubriky, kde psala o společenském životě, módě a zahradničení. Bylo jí jednadvacet let a cítila se nespokojená. Odjela do Mexika jako zahraniční zpravodajka. Po středoamerické zemi cestovala půl roku a do novin posílala reportáže zaměřené na místní tradice, legendy, ale i zvyky vojáků, k nimž patřila závislost na užívání marihuany. Kritizovala vládu diktátora Porfiria Díaze. V jednom z článků protestovala proti uvěznění kolegy novináře. Místní vláda ji vyhrožovala zatčením, proto se vrátila do Spojených států amerických. V roce 1888 vydala knihu Šest měsíců v Mexiku.^[1]

V roce 1887 odešla z Pittsburgh Dispatchse, kde ji nudná práce ve společenských rubrikách neuspokojovala a přestěhovala se do New Yorku. Během několika měsíců, kdy nemohla získat zajímavou práci, začala pracovat pro New York World a zde záhy začala její kariéra investigativní novinářky. Noviny vlastnil Joseph Pulitzer a zaměřil jejich obsah na bulvární témata (žlutá žurnalistika), ale i investigativní zprávy. Usiloval o zvýšení nákladu periodika.

Již první reportáž z ní udělala známou novinářku. Dostala tip na špatné podmínky pacientů v psychiatrickém ústavu pro duševně nemocné na newyorském Blackwellově ostrově. Jako novinářka pracující v utajení se nechala zavřít do psychiatrické léčebny, kde měla prověřit brutální zacházení s nemocnými. Aby byla přijata do ústavu, nacvičila si příznaky „šílenství“. Pronajala si pokoj v penzionu, bloudila po ulicích v okolí, blábolila a ječela. Majitelé penzionu upozornili policii a lékaři jí stanovili diagnózu demence. Záhy byla převezena do psychiatrické léčebny, kde strávila deset dní. Byla šokována plesnivým a zkaženým jídlem, přivazováním pacientek k posteli, řešením zdravotních problémů injekcemi morfinu. Časté bylo i sexuální násilí ze strany lékařů a dalších zaměstnanců. Po návratu popsala nelidské podmínky, které poznala v léčebně. Článek byl publikován v novinách 9. října 1887. Později vyšel v knižní podobě jako „Deset dní v blázinci“. Její text podnítil řadu reforem. V ústavech se zlepšila strava i hygienické podmínky. Změnil se i zdravotnický systém ve vztahu k psychicky nemocným pacientům.^[1]

Zpracováním tohoto tématu se stala první ženskou investigativní novinářkou v Americe. Byla autorkou úvodníků popisujících tvrdé zacházení v newyorských věznicích i továrnách. Ve svých textech se věnovala nekalým praktikách a korupci ve státní správě. Vedla rozhovory s významnými osobnostmi jako byla Emmy Goldmanová nebo Susan B. Anthonyová.^[3]

Značnou pozornost získala, když se vydala na cestu kolem světa. V Americe byl v té době populární román Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dnů a novinářka chtěla uskutečnit podobnou cestu. Po ročním plánování se s jediným zavazadlem nalodila dne 14. listopadu 1889 v přístavu Hoboken na parník Augusta Victoria. Jejím poznávacím znamením byl kostkovaný kabát a tvídová čepice. Procestovala Anglii. Ve francouzském Amiens se seznámila s Julesem Vernem a jeho manželkou. Cestovala přes italské Brindisi, cejlonské Kolombo, Singapur, Hongkong, Japonsko a přes Tichý oceán do San Franciska. Cestovala různými dopravními prostředky jako byly lodě, vlaky, ale i rikša nebo koňské sedlo. Na cestě ji zastihl monzun, hrozila jí nákaza neštovicemi. Ze svého putování posílala každý den zprávy do novin a čtenáři tak mohli sledovat její cestu. Zpátky na východ přijela vlakem 25. ledna 1890. Byla na cestách sedmdesát dva dnů, šest hodin a jedenáct minut a ujela 40 070 km. Patřila mezi první ženy, které cestovaly bez mužského doprovodu a samy. Stala se vzorem a inspirací pro další ženy. O svém putování napsala knihu Kolem světa za sedmdesát dva dní.^[4][5]

Její cesta vzbudila celosvětovou pozornost, ale vedení předpokládalo větší navýšení nákladu novin. Záhy rezignovala na své pracovní místo v novinách a vydala se na přednáškové turné. Její kniha Kolem světa za sedmdesát dva dní byla vydána nákladem deset tisíc výtisků a byla vyprodána. Finanční prostředky jí dovolily zaopatřit ženu a dvě děti svého bratra Charlese, který zemřel v roce 1890.^[5]

V roce 1895 se provdala za třiasedmdesátiletého milionáře Roberta Livingstona Seamana, vlastníka společnosti na výrobu ocelových nádob (např. konve na mléko, sudy). Vzhledem k manželovu zdravotnímu stavu opustila novinářskou práci a začala řídit jeho podnik. Nechala si například patentovat vlastní návrh na mléčné konve. Zaměstnanci podniku měli na tehdejší dobu neobvyklé zaměstnanecké výhody jako závodní zdravotnictví, možnost cvičení v tělocvičně nebo půjčování knih v knihovně. Manžel zemřel v roce 1904 zemřel. Nějakou dobu patřila k předním americkým podnikatelkám. Snad její vlastní nedbalost a defraudace firemního manažera přivedli společnost k bankrotu.^[6]

Záhy se vrátila k původní profesi. Referovala například o konferenci na téma volební právo žen, která se konala v roce 1913. Po vypuknutí první světové války odcestovala do Evropy a pracovala jako válečná zpravodajka. V roce 1918 se vrátila do Spojených států amerických. Jako novinářka byla aktivní až do konce života. Angažovala se v pomoci opuštěným dětem a sirotkům.

Zemřela na zápal plic v nemocnici svatého Marka v New Yorku v roce 1922. Pohřbena je na soukromém hřbitově Woodlawn v Bronxu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nellie Bly na anglické Wikipedii.

• TREGEROVÁ, Louisa. Šílená. Praha, Metafora, 2024. ISBN 9788076252752.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Nellie Bly na Wikimedia Commons