Mura (geomorfologie)

Dráha mury ve švýcarských Alpách. Představuje transportní zónu, kudy proudí materiál mury.

Mura (z německého Mure, Murgang) nebo též blokovobahenní proud je katastroficky rychlý svahový proud tekoucí hmoty, tvořený jemnozrnným materiálem přesyceným vodou, s úlomky až bloky skalních hornin.[1] Rychlost takového proudu se pohybuje v širokém rozpětí od jednotek km/h po více než 100 km/h.[2] Příčinou vzniku mury je přesycení svahu vodou, které může být způsobeno intenzivními dešťovými srážkami nebo táním sněhové pokrývky. Podmínkou vzniku mury je dostatečný sklon svahu a dostatečná vrstva sedimentů na svahu.[3]

Klasifikace mur

Murové dráhy v Národním parku Cairngorms ve Skotsku

Ke klasifikaci mur existuje řada přístupů. Mury mohou být klasifikovány na základě příčin vzniku, morfologie, velikosti nebo obecné charakteristiky proudění. Na základě typu transportovaného materiálu jsou svahové proudy členěny na vlastní mury (debris flow), bahnotoky (mud flow), suťové přívaly (debris flood) a suťové laviny (debris avalanche).[4] Dalším možným dělením je dělení na základě objemu transportovaného materiálu na proudy mikro měřítka (pod 1 m3, proudy malého měřítka (1 – 1000 m3), proudy středního měřítka (1000 – 100 000 m3) a proudy velkého měřítka (nad 100 000 m3).[5] Mury jsou také členěny na základě typu transportu na mury turbulentní a strukturní.[6]
Specifickým typem blokovobahenního proudu je lahar, který vzniká při sopečných erupcích z pyroklastik, úlomků lávy a velkého množství vody.[7]

Morfologie mur

Odlučná zóna mury, která zasáhla Log pod Mangartom v listopadu 2000. Foto z roku 2013.

Typická murová dráha se skládá ze tří částí – odlučné zóny, transportní zóny a akumulační zóny. V odlučné zóně dochází k iniciaci, uvolnění mury, zpravidla na svahové poruše se sklonem 20 – 45°.[4] Svahy mírnější nemají dostatek potenciální energie k vyvolání odtrhu, svahům prudším obvykle chybí dostatečné množství zvětraliny. Transportní zóna tvoří střední část mury, ve které dochází především k přesunu materiálu mury. Mohou se zde vyskytovat i akumulační útvary, jako jsou postranní valy, ohraničující dráhu mury. V akumulační zóně dochází k ukládání materiálu v souvislosti s výrazným snížením sklonu. Dochází zde k třídění materiálu – ve střední části náplavového kuželu se ukládá hrubý materiál ve velkých mocnostech, zatímco v okrajových částech se ukládají jemnější sedimenty v menších mocnostech. Nejjemnější zvodnělý materiál může překročit okraje náplavového kuželu a pokračovat dále říčním systémem.[4]

Historické mury

Murolam postavený nad obcí Log pod Mangartom po katastrofické muře z roku 2000.

Největším zaznamenaným blokovobahenným proudem z hlediska objemu transportovaného materiálu byl lahar vzniklý během erupce sopky St. Helens v USA. Objem laharem transportovaného materiálu byl 2,8 km2. Jezeru Spirit Lake, které leželo v dráze tohoto proudu, se v důsledku události jednorázově zvýšila teplota z 5 °C na 38 °C, jeho dno se zvýšilo o 30 metrů a jeho povrch se zvětšil dvaapůlkrát.
V roce 1970 způsobilo zemětřesení v Peru na svazích hory Huascarán muru tvořenou ledem, kamením a bahnem, která na své dvacetikilometrové dráze pohřbila města Yungay a Huaraz. Při této katastrofě zahynulo na 66 tisíc lidí včetně celé československé horolezecké expedice Peru '70.[8][9]

Odkazy

Reference

  1. ↑ DEMEK, Jaromír. Obecná geomorfologie. Praha: Academia, 1987. 476 s. 
  2. ↑ KACHLÍK, Václav. Základy geologie: Historická geologie. Praha: Karolinum, 1996. 342 s. ISBN 80-7184-200-1. 
  3. ↑ DLABÁČKOVÁ, Tereza. Podmínky vzniku mury z 15. 5. 2014 ve smutné dolině (Západní Tatry). Praha: Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, 2015. 65 s. Dostupné online. Bakalářská práce. Vedoucí práce Zbyněk Engel. 
  4. ↑ a b c HUNGR, Oldrich. Classification and Terminology. In: JAKOB, Matthias; HUNGR, Oldrich. Debris-flow Hazards and Related Phenomena. Berlin Heidelberg New York: Springer-Verlag, 2005. ISBN 3-540-20726-0. S. 9–23.
  5. ↑ INNES, John L. Debris flows. Progress in Physical Geography. 1983, roč. 7, čís. 4, s. 469–501. DOI 10.1177/030913338300700401. (anglicky) 
  6. ↑ BOGOLJUBOVA, I. V. Selevyje potoki i ich rasprostranenije na teritorii SSSR. Moskva: Gidrometeoizdať, 1957. 150 s. (rusky) 
  7. ↑ BRUNDSEN, D. Mass movements. In: EMBLETON, C. Progress in geomorphology. Londýn: Edward Arnold, 1979. S. 130–186. (anglicky)
  8. ↑ GATES, Alexander E.; RITCHIE, David. Encyclopedia of Earthquakes and Volcanoes. New York: Facts on File, 2007. Dostupné online. ISBN 0-8160-6302-8. S. 110. (anglicky) 
  9. ↑ HERBER, Vladimír. Přírodní katastrofy a environmentální hazardy [online]. [cit. 2015-10-27]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy