Pour le Mérite Řád sv. Anny 1. třídy Řád sv. Anny 4. třídy Řád sv. Stanislava 1. třídy Řád sv. Vladimíra 3. třídy zlatá zbraň Za chrabrost Řád sv. Jiří 4. třídy Řád sv. Jiří 3. třídy Řád sv. Anny 3. třídy Řád červené orlice 1. třídy Řád sv. Jiří 2. třídy Řád sv. Stanislava 1. třídy s meči
Skobelev nastoupil roku 1861 do gardového jezdeckého pluku, v roce 1863 sloužil jako kornet u grodenských gardových husarů a do roku 1865 působil jako poručík v Kongresovém Polsku. V roce 1866 byl povolán do Akademie generálního štábu, později převelen do generálního štábu a v roce 1869 přišel na vlastní žádost do Turkestánu jako kapitán. Sloužil tam nejprve v Samarkandu, později pod Stoletovem u kavkazských vojsk používaných v turkmenské stepi.
V letech 1871 a 1872 se Skobelev vyznamenal díky vynikajícímu průzkumu, během kterého shromáždil důležitý materiál pro tažení proti Chivě a učinil významné geografické objevy (např. objevil staré koryto Oxu). Skobelev se tažení v roce 1873 zúčastnil jako major generálního štábu, jako první při útoku na Chivu pronikl do města a poté byl povýšen na generála. V roce 1875 dobyl Kokand a stal se guvernérem Fergany.
V roce 1877 se stal velitelem divize a během rusko-osmanské války (1877–1878) zaútočil 3. září na Turky v Loveči. 11. září velel levému křídlu v bitvě u Plevna, s obrovskými ztrátami dobyl několik opevnění, ale 12. září je opět ztratil. Obdržel prozatímní velení IV. armádního sboru a 10. prosince během výpadu Osmana paši pronikl do Plevna, které obsadil. Rozčarován výsledky Berlínského kongresu považoval Německo za hlavního soupeře Ruska v Evropě.
Skobelev se vyznamenal také během postupu nad Balkán, kde se mu vzdala armáda u Šipky (9. ledna 1878) a dobyl Edirne. V roce 1878 se stal prozatímním (v únoru 1879 řádným) velícím generálem IV. sboru v Minsku a dne 30. srpna 1878 byl jmenován generálním pobočníkem cara. V roce 1880 byl jmenován velitelem tažení proti Tekincům (Текинцы) ve Střední Asii. Dne 24. ledna 1881 dobyl pevnost Gök-Tepe. Od roku 1881 byl guvernérem Minsku. V posledních letech se stal výrazným zastáncem slavjanofilství.[1] Německé a rakousko-uherské hrozbě na Balkáně chtěl čelit sjednocením Slovanů.[1]
Skobelev nečekaně zemřel 7. července 1882 v Moskvě v hotelu Anglie, který byl v té době známým nevěstincem, ve věku pouhých 38 let. Pitva odhalila, že příčinou smrti bylo selhání plic a srdce. Kolem generálovy smrti se vyrojila řada fám a konspiračních teorií. Skobelev zemřel v pokoji slečny Šarloty Altenrozové, osoby nejasné národnosti, která snad pocházela z Rakouska-Uherska, což podnítilo spekulace o německé stopě. O několik dní dříve prý také předal svému příteli básníkovi Aksakovovi několik dokumentů se slovy: Obávám se, že mi je ukradnou.Už nějakou dobu jsem podezíravý.
Ossip Ossipowitsch: Michael Dmitriewitsch Skobolev, sein Leben, sein Charakter und seine Thaten nach russischen Quellen und vorzüglich nach seinen eigenen Tagesbefehlen. s. n., Hannover 1886.
