Matka Příroda

Diana Efeská jako alegorie, kresba Josepha Wernera, cca 1680

Matka Příroda, Matka Země či jen Příroda je v západní kultuře personifikace a alegorie přírody či planety Země jako ženské bytosti, typicky s mateřskou povahou.

Počátky konceptu Matky Přírody lze spojit s bohyněmi země a bohyněmi matkami archaických náboženství. Země v nich byla chápána jako základ všech věcí a nezahrnovala pouze zemský povrch jako takový, ale také rostlinstvo, kameny, vody, tedy vše člověka obklopující, celý lidský svět, stojící v opozici k Nebesům. Taková Země byla také chápána jako obsahující zárodky všeho, včetně lidí, tedy jako matka.[1] V helénistické filosofii, především v středoplatonismu a novoplatonismu se objevilo pojetí chápající přírodu jako živou, polobožskou bytost stojící mezi světem idejí a světem hmoty.[2] Přírodu v takovém slova smyslu lze srovnat s pojetím Hekaté v Chaldejských orákulech, se Sofií gnosticismu, nebo s Isidou v Apuleiově Zlatém oslu. Podobný obraz se objevuje také v Lucretiově básni O přírodě, kde je bohyně Venuše použita jako metafora pro tvořivé síly přírody.[3]

Křesťanská literatura navazovala na platonismus svými ženskou personifikací Přírody, v renesanci pak došlo znovuobjevení platónského pojetí v souvislosti s rozvojem renesanční magie. Později však tyto představy začaly mizet s nástupem mechanistického výkladu světa, ale vrátily se s nástupem romantismu, kde se opět objevilo chápání Přírody jako Bohyně.[4] S odkazem na egyptskou bohyni Isis se někdy hovoří o Isidině závoji, který je zvedán, tak jak jsou tajemství Přírody odhalována.

S personifikací Přírody a Země lze srovnat hypotézu Gaia, kterou navrhl v 60. letech 20. století klimatolog James Lovelock. Ačkoliv Lovelockova hypotéza byla čistě sekulární a její pojmenování po řecké bohyni země nemá hlubší význam, byla ve velké míře popularizována v souvislosti s chápáním Země jako oduševnělé bytosti.[5] Jako Matka Příroda může být také chápána Bohyně či Velká bohyně v různých podobách novopohanství, hnutí Bohyně a ekofeminismu.

Reference

  1. ELIADE, Mircea. Pojednání o dějinách náboženství. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-589-4. S. 243–263. 
  2. Neoplatonism, it´s nature and history [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. BONNIE A., Catto. Venus and Natura in Lucretius: "De Rerum Natura. The Classical Journal. 1988, roč. 84, čís. 2, s. 97–104. ISSN 0009-8353. 
  4. GREER, John Michael. The New Encyclopedia of the Occult. [s.l.]: Llewellyn Publications, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1567183368. 
  5. KUČABOVÁ, Veronika. „Chodit po těle Matky Země…“ Ontologie přírody současného druidství. Praha, 2021 [cit. 3. 11. 2023]. Bakalářská práce. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Hedvika Novotná. s. 28. Dostupné online.