Cena Hermanna Hesseho (1957) Cena Gerharta Hauptmanna (1962) Bodensee-Literaturpreis (1967) Řád za zásluhy Bádenska-Württemberska (1980) Schillerova pamětní cena (1980) … více na Wikidatech
Martin Walser se narodil v roce 1927 ve Wasserburgu v rodině hospodského, která zde provozovala nádražní restauraci a obchodovala s uhlím. Strávil tu své dětství a vzpomínky na tuto dobu popisuje ve svém románu Ein springender Brunnen (česky Johann). Také většina ostatních prozaických děl se váže k tomuto místu. V roce 1944 byl povolán do války a stal se vojákem Wehrmachtu. Po válce (1946–1951) se věnoval studiu literární vědy, filozofie a dějin na Eberhardo-Karlově univerzitě v Tübingenu.
Roku 1949 začal pracovat jako reportér u Süddeutscher Rundfunk, kde napsal také svou první rozhlasovou hru. V roce 1950 se oženil s Katharinou „Käthe“ Neuner-Jehle a měl s ní 4 dcery (Franziska, Johanna, Alissa a Theresia). Jediný syn (Jakob Augstein) Martina Walsera pochází z nemanželského poměru s Marií Carlsson. Roku 1953 se připojil k německé literární skupině Gruppe 47, jejíž cenu obdržel v roce 1955 za svoji povídku Templones Ende.
V 60. letech se etabluje jeho dramatická tvorba, a z této doby jsou významné také jeho eseje.[3] V roce 1957 obdržel cenu Hermanna Hesseho (Hermann-Hesse-Preis), dále roku 1962 cenu Gerharta Hauptmanna (Gerhart-Hauptmann-Preis) a v roce 1965 také cenu Schiller-Gedächtnispreis. Ve Spolkové republice Německo (1949–1990) patřil k nejvýznamnějším pokrokovým autorům.[2] V roce 1998 způsobil celosvětový rozruch svou řečí ve Frankfurtu nad Mohanem, když v místním kostele sv. Pavla ('Paulskirche'), u příležitosti předávání Ceny míru Německého knihkupectví ('Friedenspreis des Deutschen Buchhandels'), odmítl „instrumentalizaci holokaustu“ a požadoval, aby již nacistické zločiny nebyly používány jako „morální obušek“ proti Němcům.[3]
Nástin Walserovy tvorby
Hlavní část Walserova díla tvoří především próza (romány a novely), avšak můžeme u něj najít také četná dramata. Zpočátku se věnoval psaní rozhlasových her, a také povídek (Ein Flugzeug über dem Haus) ovlivněných Franzem Kafkou a jeho způsobem vyprávění.
Ve Walserových raných románech, které kritizují moderní společnost (Ehen in Philippsburg a Halbzeit), se objevuje téma narušených mezilidských vztahů a partnerství.[2] Román Ehen in Philippsburg vypráví o tom, jak může být moderní civilní manželství zničeno kapitalistickým obchodním duchem, žárlivostí a úpadkem morálky. Silné psychologické hledisko zase dominuje v jeho novele Ein fliehendes Pferd nebo v románu Brandung.
V románu Das dreizehnte Kapitel se vyskytuje opět motiv lásky, a to staršího ženatého spisovatele k mladší vdané ženě – profesorce teologie. Zajímavé na tomto díle je, že komunikace mezi hlavními protagonisty probíhá v dopisech.[3]
Martin Walser se také mimo jiné zabýval Bertoltem Brechtem a jeho absurdním divadlem. Ve svých divadelních hrách se poté snažil, aby odpovídaly co nejvíce společenské realitě. Např. v jeho hře Eiche und Angora. Eine deutsche Chronik ukazuje v sérii příběhů způsoby lidského chování v různých historických situacích, kdy nové okolnosti vyžadují vždy nové způsoby přizpůsobení se. Hlavní postavou je Alois Grübel, který má v sobě kromě jiného i něco z českého Švejka. Pro Aloise je charakteristické, že se dané situaci přizpůsobí vždy až trochu pozdě.[4]
Dílo (výběr)
Tituly přeložené do češtiny jsou uvedeny kurzívou, u titulů v češtině dosud neuvedených jsou uvedené názvy pouze orientační.
Beschreibung einer Form. Versuch über die epische Dichtung Franz Kafkas (1952)
Ein Flugzeug über dem Haus und andere Geschichten (1955, česky ve výboru Spoluúčast při mém konci, přel. Jiří Janovský, 1967)
Ehen in Philippsburg (1957, č. Philippsburské svazky manželské, přel. Dagmar Martincová, 1980)
Halbzeit (1960, Poločas)
Überlebensgroß Herr Krott. Requiem für einen Unsterblichen (1964, č. Všemocný pan Krott. Rekviem za nesmrtelného, přel. Jiří Stach, 1967)
Der schwarze Schwan (1964, č. Smrtihlav, přel. Jiří Stach, 1967)
Das Einhorn (1966)
Ein Kinderspiel (1970, Dětská hra)
Die Gallistl’sche Krankheit (1972, č. Gallistlova nemoc, přel. Jiří Stromšík, 1981)
Jenseits der Liebe (1976, č. Bez lásky, přel. Jaromír Povejšil, 1981)
Ein fliehendes Pferd (1978, č. Prchající kůň, přel. Vladimír Tomeš, 1990)
Das Schwanenhaus (1980, Labutí dům)
Brief an Lord Liszt (1982, Dopis lordu Lisztovi)
Brandung (1985, č. Příboj, přel. Hanuš Karlach, 1992)
Die Amerikareise. Versuch, ein Gefühl zu verstehen (1986)
Nero lässt grüssen oder Selbstporträt des Künstlers als Kaiser: Ein Monodram (1989)
Die Verteidigung der Kindheit (1991, Obrana dětství)
Ohne einander (1993, Jeden bez druhého)
Finks Krieg (1996, Finkova válka)
Ein springender Brunnen (1998, č. Johann, přel. Radovan Charvát, 1999)
Der Lebenslauf der Liebe (2001, Životopis lásky)
Tod eines Kritikers (2002, Kritikova smrt)
Der Augenblick der Liebe (2004, Okamžik lásky)
Ein liebender Mann (2008, Milující muž)
Das dreizehnte Kapitel (2012, Třináctá kapitola)
Die Inszenierung (2013, Inscenace)
Ein sterbender Mann (2016, Umírající muž)
Walserovy hry na českých jevištích
Smrtihlav. Národní divadlo moravskoslezské, premiéra: 2.2.2013, úprava: Klára Špičková, Peter Gábor, režie: Peter Gábor, poslední uvedení: listopad 2013.[5]
↑ abcBÖTTCHER, Kurt. Lexikon deutschsprachiger Schriftsteller von den Anfängen bis zur Gegenwart. 2. überarb. Aufl. Leipzig: Bibliographisches Institut, 1974, 509 s.
↑ abcKOVÁŘ, Jaroslav. Deutschsprachige Literatur seit 1933 bis zur Gegenwart: Autoren und Werke. Brno: Masarykova univerzita, 2014, 85 s.
↑HEUENKAMP, Rudolf, Kurt BÖTTCHER a Jürgen GEERDTS. Kurze Geschichte der deutschen Literatur. 3. Auflage. Berlin: Volk und Wissen, 1986.
.jpg)
