Martin Rajniš (* 16. května 1944, Praha) je český architekt a urbanista, spoluzakladatel České komory architektů a zakladatel ateliéru Huť architektury Martin Rajniš, který vede s Davidem Kubíkem a Tomášem Kosnarem. Po studiu na ČVUT mezi lety 1962 a 1969, následném postgraduálním studiu na AVU se jeho stavitelská kariéra rozpíná více než padesát let.
Od práce v období 70. a 80. let, kdy jeho kariéru ovlivňoval konflikt s tehdejším politickým režimem, až po tvorbu do roku 1996 je Rajnišova tvorba charakterizována modernistickým high-tech stylem ateliérů SIAL vedeným architekty Karlem Hubáčkem a Miroslavem Masákem, a později také ateliérem D.A.Studio s Markétou Cajthamlovou, Levem Lauermannem, Stanislavem Fialou a Jaroslavem Zimou. Mezi prominentními budovami projektovanými Rajnišem v tomhle období jsou obchodní dům Máj, obchodní centrum Nový Smíchov a urbanistická koncepce čtvrti Anděl na Smíchově. V 80. letech Rajniš dále pořádal skrze Studio Shape a státní podnik Artproject zahraniční výstavy, především návrh výherní soutěže a realizace pro pavilon dopravy na Světové výstavě 1986 ve Vancouveru v Kanadě.
Po sametové revoluci od roku 1990 vedl ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (VŠUP) s Jakubem Ciglerem a byl jmenován profesorem v roce 1993.
Mezi lety 1996 a 2000 Rajniš přerušil svou pracovní kariéru a strávil tohle období cestováním na čtyřech kontinentech. Jeho cesty v byly částečně realizovány skrze mořeplavbu, kde Rajniš také vykonával pozici kapitána lodi, navazující na jeho zálibu v plavbách na Vltavě z dětství.
Po roce 2001 obnovil Rajniš svou činnost v architektuře se stylistickým odklonem od betonu a oceli ke strukturálnímu a estetickému využití dřeva a kamene vedle skla a oceli, což provázela orientace k experimentálním stavbám.
V tomhle období navrhuje stavby s konceptem "přirozená architektura" a "zelená obytná krajina" inspirované biologickými a geologickými přírodními strukturami a geometrií, které pozoroval při svém cestování. Prominentní stavby z tohoto období jsou nová Poštovny na Sněžce, řada rozhleden jako Doubravka XIV., Bára, Ester, Maják a muzeum Járy Cimrmana, auditorium Vzducholoď Gulliver v Centru současného umění DOX.
Biografie
Mládí a vzdělání
Martin Rajniš se narodil v Praze 16. května 1944 za Protektorátu Čechy a Morava ve městské rodině vyšší střední třídy Ivo Rajnišovi a Věře Rajnišové. Vyrůstal jako jedináček v prostorném bytě v centru Prahy a částečně také na venkově s širší rodinou v obci Římov v blízkosti Českých Budějovic.[1] Po roce 1949 také trávil víkendy s rodiči v obci Horní Maxov v Jizerských horách, kde jeho otec koupil chalupu.[1][2]
Ivo Rajniš (narozen 1905), původem syn majitele továrny na litinové výrobky,[1] byl vystudovaný inženýr a spoluvlastnil firmu Dorka, která organizovala realizaci a obchod s českými vynálezy a patenty. Po znárodnění soukromých podniků v roce 1948 pracoval Ivo v pozici dělníka.[1]
Věra Rajnišová (narozena 1905), původem dcera ředitele zemědělské školy, statkáře, autora odborné literatury o zemědělství a poslance Říšské rady ve Vídni, byla zdravotní sestra a později vedoucí diagnostického oddělení v nemocnici Motol.[1]
Rajniš popisuje v autobiografii svůj odpor k metodám institucionálního vzdělávání již od základní školy v období totalitního Československa.[1] Dále popisuje Rajniš počátek své celoživotní záliby v plachtění a mořeplavbě, která vznikla po roce 1954, když se otcem Aloisem rekreoval na rybářské loďce na Vltavě.[1]
Po ukončení gymnázia v Praze-Braníku vystudoval v letech 1962–69 Fakultu architektury ČVUT v Praze.[2] V obdobích během studia pracoval v roce 1965 v Západním Německu na opravě katedrály v Kolíně nad Rýnem a v roce 1968 v Nizozemsku, kde se účastnil místních protestů proti Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Následně se vrátil do Československa a dokončil studium na ČVUT v roce 1969.[2] Pokračoval dvouletým postgraduálním studiem na AVU (pod vedením prof. Cubra).[3] Roku 1968 Martin podnikl svou první plavbu po Evropě přes Labe a podél pobřeží do Amsterdamu.[1]
Od roku 1969 pracoval následujících deset let v progresivním ateliéru SIAL v Liberci vedeným architekty Karel Hubáček a Miroslav Masák.[2] V Sialu byl s Johnem Eislerem a Masákem zodpovědný za výherní soutěžní návrh obchodního domu Máj.[4] Máj se stal druhým obchodním domem v Praze po OD Kotva jakožto součást sítě Prior.[5]
Mezi lety 1979 a 1986 spolupracoval Rajniš skrze Studio Shape založené Jaromírem Hníkem na návrzích a organizaci výstav pro převážně zahraniční klienty.[1] Tohle umožnilo Art Centrum, státní podnik pro export českého umění,[4] se kterým Rajniš vyhrál soutěž a následně realizoval pavilónu Dějiny dopravy na Světové výstavě EXPO 1986 ve Vancouveru společně s Hníkem, Petrem Hořejšem a Jiřím Černým.[2][4]
Od roku 1986 Rajniš spoluzaložil D.A. Studio s kolegy Markétou Cajthamlovou, Levem Lauermannem, ke kterým se přidali Stanislav Fiala, Jaroslav Zima, Tomáš Prouza a Jan Mleziva. D.A. Studio realizovalo projekty do roku 1996. Rajniš byl zodpovědný za management urbanistické přestavby čtvrti Anděl na Smíchově,[4] kde D.A. Studio projektovalo celkem 22 budov.[1] Jejich nejrozsáhlejším projektem na Smíchově se stala později v 90. letech stavba obchodního centra Nový Smíchov, otevřeného v roce 2001 na místě bývalé Ringhofferovy továrny, pozdější ČKD v lokalitě Anděl.[6][2]
Mezi lety 1990 a 1997 vyučoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) spolu s Jakubem Ciglerem a později na Technické univerzitě v Liberci v letech 2001–02 a 2006–07.[7][3] V roce 1993 byl jmenován profesorem,[8] a mezi lety 1992 až 1995 byl členem soudu České komory architektů.[6] Martin Rajniš přenechal v roce 1996 kancelář D.A. Studio svým společníkům (transformovala se v následnou kancelář D3A) a do roku 2000 cestoval na čtyřech kontinentech částečně skrze mořeplavbu. Zpět k architektuře se vrátil postupně po roce 2000.[2]
Mezi lety 2003 a 2005 pracoval s Patrikem Hoffmanem v kanceláři H.R.A.[3] V roce 2005 pak s Davidem Kubíkem založil novou kancelář e-MRAK.[9] Roku 2007 byl dokončen projekt Poštovna na Sněžce.[10] V roce 2010 byla česká expozice vystavená 29. srpna až 21. listopadu na 12. mezinárodní výstavě architektury v Benátkách navržena Rajnišem.[3] Od roku 2012 vede ateliér Huť architektury Martin Rajniš se sídlem v Praze.[6] s Davidem Kubíkem a později také Tomášem Kosnarem. Od roku 2012 také vedl praktické studentské workshopy zaměřené na skulpturální dřevostavby.[11]
Klinika Dr. Pírka v Mladé Boleslavi byla dokončena roku 2018.[15] Rozhledna Doubravka XIV. dokončena roku 2018 a je první veřejně přístupnou pražskou rozhlednu od dokončení Žižkovského vysílače.[16][17] V roce 2021 vedení Prahy udělilo Rajnišovi stříbrnou medaili hlavního města za významné celoživotní dílo v oblasti architektury spjaté s hlavním městem.[18]
Rajnišova raná práce má mezinárodní modernistickou či funkcionalistickou estetiku high-tech stylu[4] inspirovanou neofunkcionalismem a brutalismem.[19] V období po roce 2000 Rajniš přeorientoval materiálnost svých návrhů od oceli a betonu k "přírodnímu" dřevu, kameni a sklu.[20][4]
Rajiš je kritikem panelových domů a jejich dopadu na společnost.[21][22] K návrhu urbanismu Smíchova Rajniš komentuje: "Co je na městě nejdůležitější? To, že je plný lidí, který se chtěj vzájemně potkávat. Lidi zkrátka potřebujou možnost podělit se o svý trable i štěstí, vidět ostatní v akci. Na ulicích, v kavárnách a v hospodách každodenně prožíváme báječný divadlo života, co dělá město obyvatelnou strukturou (…) Aby se lidem ve městě žilo dobře, musej tam bejt normální věci: tak akorát široký ulice, tak akorát velký domy - tu stárnoucí barák, tu novej, krámy, bijáky, kavárny, vinárny a taky pošta a čistírna, zkrátka služby a parky. Všechny tyhle místa vyvolávaj v lidech potřebu setkávat se, navazovat kontakty a cítit se příjemně.".[1] Rajniš dále komentuje městský urbanismus a architekturu jednotlivých budov: "Různorodej blok, ve kterým žije různorodý obyvatelstvo, který i různě stárne, je mnohem životaschopnější. A pokud je v bloku sem tam nějakej blbej barák, dá se třeba za sto let zbourat a nahradit lepším – Praha tímhle procesem pozitivního výběru prošla mockrát".[1]
V roce 2004 Rajniš nechal patentovat systém SSBS (Special Scaffolding Building System) – systém stavění domů s dřevěnou lešeňovou konstrukcí, které lze rozložit bez následné újmy k okolní krajině.[7] Mezi Rajnišovy koncepty po roce 2005 je dále "přirozená architektura" a "zelená obytná krajina".[7]
Rajniš svou teorii shrnuje v manifestu o architektuře:[23]
Diverzita je udržení příjemné podobnosti a rozdílnosti. Pokud každá věc není originálem, něco nám chybí. Opakem diverzity je monokultura.
Entropie popisuje míru organizace a chaosu. Správná míra entropie je rozdíl mezi rostlým městem a uměle navrhovaným městem. To rostlé je nám bližší. Podobá se lesu, podobá se přírodě, která má míru entropie správně nastavenou. Jakmile se chaos zcela vytratí, věc přestaneme chápat jako přirozenou a je nám cizí.
Rozhraní: To nejúžasnější v přírodě se děje na rozhraní. Třeba lesa a louky, louky a rybníka. Totéž by mělo být v našich domech i městech. Hluboké rozhraní mezi vnějškem a vnitřkem. Pokud to rozhraní nevyužijeme, děláme chybu.
Symbióza: Miliardy let žijí organizmy v symbióze. Musíme dosáhnout toho, aby se naše stavby a přírodní systémy staly symbionty. Aby se navzájem pozitivně ovlivňovaly. Nejde o to, že se popnou rostlinami. Ale že si začnou navzájem pomáhat, spolupůsobit, vyhovovat.
Inteligentní kůže: patří k této symbióze. Všechny organismy mají inteligentní kůži. Je to vícevrstvý obal, který se neustále proměňuje, reaguje na měnící se okolí. Pokud naše domy mají být přirozené, musí si z toho vzít vzor a vytvořit si podobný obal, který reaguje na změny uvnitř i venku.
Adaptabilita: Plán, který nepočítá s tím, že už v okamžiku svého uskutečnění je nedokonalý a potřebuje se měnit, je špatný. Potřebujeme dělat věci přizpůsobivé, stavět stavby tak, aby se daly jednoduše proměňovat.
Svoboda: Svoboda je rodnou sestrou nahodilosti, bratříčkem odvahy. Bez svobody stavění ve smyslu volného užívání, modifikování, neúcty k toporným pravidlům nemůže vzniknout dobrá architektura. Omezování svobody vždy vede k poškození systému. Tvrdé plánovací systémy umrtvují naše stavby.
Materiály: Přírodní materiály jsou nám blízké – dřevo, kámen, sklo, voda, země, hlína. Jsou nám bližší, než materiály více zpracovávané. Stárnou přirozeně, jako člověk, jako příroda, a přirozená architektura je na nich postavena.
Ekonomie a ekologie: Neexistuje ekologický dům, který by měl v nepořádku ekonomii. V hloubce jakéhokoliv chování přírody je hluboký ekonomický zájem. Každá rostlina, organismus, všechno řeší co nejúsporněji, nejstřídměji. Co plýtvá zdroji na dosažení cíle, je špatně. Drahý ekologický dům je protimluv – buď je drahý, nebo ekologický.
Proud energie: Všechny žijící organismy se správně orientují v proudu energie, která k nám přichází ze Slunce. Nacházejí si v tomto proudu své bezpečné místo. Jakmile se my a naše stavby přestaneme v tomto proudu správně orientovat, vyhledávat a nasávat energii, jsme ochuzení.
Vznik, existence, zánik: Čím méně se stavba zakousne do přírody, čím je ohleduplnější, a čím lépe si vymyslí i svůj zánik, tím je přirozenější. Zatím se chováme spíše jako tsunami, sopky, zemětřesení a jiná boží dopuštění. Nebylo by lepší se chovat jako louka nebo les, který umí přijít a po čase zas odejít? Přirozená stavba je bezúdržbová, nenásilná struktura, kterou člověk několika nenápadnými pokyny instruuje, aby mu sloužila.
Stavění je to nejpodstatnější na architektuře. Pokud stavba není v pořádku, je architektura úplně mimo. Přirozená architektura musí být svázaná s dobrým stavitelstvím.
↑ Společný česko-izraelský projekt "Česká věž – rozhledna v Jeruzalémě". Židovská obec Brno [online]. 2017-05-09 [cit. 2017-05-14]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
↑ V pražské Hostivaři postavil Martin Rajniš ze dřeva objekt Včelín. DesignMag.cz [online]. [cit. 2022-05-15]. Dostupné online.
↑ ČR v Benátkách reprezentuje Rajnišova Přirozená architektura. stavbaweb.dumabyt.cz [online]. [cit. 2015-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-11-20.