Medaile svobody (1947) Deutscher Filmpreis/Ehrenpreis (1980) Cena CFDA za celoživotní přínos (1986) komandér Řádu čestné legie rytíř Národního řádu za zásluhy … více na Wikidatech
Maria Magdalena se narodila 27. prosince 1901 v Schönebergu, předměstí Berlína.[1] Jejím otcem byl pruský důstojník Louis Erich Otto Dietrich (1867–1908)[1] a matkou byla Wilhelmina Elisabeth Josephine Felsingová (1876–1945), jenž pocházela z rodiny zámožného zlatníka.[1][2] Rodiče uzavřeli manželství v roce 1898. Starší sestra se jmenovala Ottilie Josephine Elisabeth Dietrich, v rodině nazývaná Liesel (1900–1973).[1] V roce 1912 dostala Maria Magdalena od své tety k Velikonocům malý deníček z červeného safiánu se zlatým tiskem.[1] Tento „červený deník“ ji (v mnoha sešitech) doprovázel téměř až do konce života.[1] Zapisovala si do něj svoje niterné pocity a také klíčové události svého života a stal se základním zdrojem pro její budoucí autobiografii.[1] V roce 1914 si změnila jméno na Marlene Dietrich.[1]V témže roce se její matka znovu provdala. Manželem se stal Eduard von Losch (1875–1916), který býval nejlepším přítelem jejího zesnulého prvního manžela.
První světová válka
Po vypuknutí první světové války musel její nevlastní otec Eduard von Losch narukovat, v roce 1915 byl raněn a po vyléčení byl v polovině června roku 1916 odvelen na východní frontu, kde zakrátko zahynul.[1]
Studia
Kolem roku 1919 poslala Josefína svoji dceru Marlene Dietrichovou do školy do Výmaru.[1] Po milostném románku s profesorem Reitzem, který ji vyučoval hře na housle, se Marlene Dietrichová přihlásila na hereckou akademii Maxe Reinhardta.[1] V té době již hrála v několika drobných rolích v divadlech, které Max Reinhardt vlastnil.[1]
Dvacátá léta
Kolem roku 1922 Marlene vystupovala v Berlíně v několika ženských divadelních rolích.[1] V květnu 1923 se provdala za asistenta režie Rudolfa Siebera a jejich vztah trval déle než 50 let.[1] V Berlíně se 13. prosince 1924 manželům Sieberovým narodila dcera Maria Elisabeth (v roce 1947 se z ní – po jejím druhém sňatku – stala Maria Riva).[1][3] Když Maria trochu povyrostla, odjela Marlene Dietrichová do Vídně, kde přes den natáčela filmy a večer hrála a tančila v hudebním divadle.[1] Doma se naučila hrát na velkou pilu, kterou držela mezi koleny. [p 1] Marlene se přátelila se svým hereckým kolegou Willim Forstem.[1] Před hlavní rolí ve filmu Café Elektric (rok 1927) hrála v několika němých filmech. Do snímku režírovaného Gustavem Učickým ji obsadil hrabě Saša Kolowrat, producent společnosti Sascha-Film a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Filmovou slávu získala po své hlavní roli ve filmu Já líbám ruku Vám, madam (1928), do kterého ji angažoval režisér moravského původu, rodák z KroměřížeRobert Land (1887–1942). Od té doby hrála jen hlavní role.[4]
Třicátá léta
V roce 1930 měla Marlene Dietrichová za sebou asi dvacet menších či větších rolí v němých filmech.[1] Tehdy hrála v kabaretu „Dvě kravaty“, kde ji uviděl rakouský režisér Josef von Sternberg.[1] Ten pracoval pro Hollywood a pro německou filmovou společnost UFA hledal představitelku pro hlavní ženskou roli do zvukového filmu Modrý anděl.[1] (Marlene Dietrichová měla ztvárnit svůdnou zpěvačku Lolu, do níž se zamiluje vážený profesor.[1]) Ještě před premiérou filmu Modrý anděl společnost Paramount Pictures uzavřela s Marlene Dietrichovou a Josefem von Sternbergem smlouvu s podmínkou natáčení společných snímků v Hollywoodu.[1] Odjezd do Ameriky doporučil Marlene Dietrichové její manžel Rudolf Sieber s tím, že se o jejich dceru Mariu v Berlíně postará.[1] Na počátku 30. let 20. století se stala mezinárodně známou a byla také jednou z prvních německých hereček pracujících v Hollywoodu. [p 2] V následujících pěti letech (1930 až 1935) společně s Josefem von Sternbergem natočila Marlene v Americe šest filmů.[1][p 3] První se jmenoval „Marokko“ (Morocco) a Marlene Dietrichová za něj získala nominaci na Oscara.[1] S ženatým Josefem von Sternbergem měla Marlene Dietrichová několik let milostný poměr.[1]
V letech 1944 až 1945 společně s mnoha dalšími americkými umělci vstoupila do Armády USA a v propůjčené hodnosti kapitánky se zúčastnila druhé světové války v Evropě i Africe.[5] Vystupovala u spojeneckých bojových útvarů a působila zde též jakožto příležitostná tlumočnice z němčiny do angličtiny. [p 4]
Padesátá léta
O pět let později (rok 1951) se Marlene Dietrichová zamilovala do Yula Brynnera a jejich vztah vydržel čtyři roky.[1] Po druhé světové válce natočila Marlene Dietrichová ještě několik filmů, ale postupně dávala přednost živým vystoupením v kabaretech.[1] V padesátých letech dvacátého století byla populární v Las Vegas a následně na koncertních pódiích po celém světě.[1] Zde ji doprovázel najatý klavírista Burt Bacharach s jehož pomocí rozvinula Marlene Dietrichová svůj talent zpěvačky.[1]
Marlene Dietrichová na obálce New York Sunday News, 1936Marlene Dietrichová v roce 1931s Burtem Bacharachem během turné v Jeruzalémě roku 1960 (foto Fritz Shlezingel)
Šedesátá a sedmdesátá léta
V roce 1960 jí lékaři zjistili problémy s krevním oběhem v dolních končetinách, doporučili léčbu a v opačném případě předpovídali amputaci obou nohou.[1] Následujících třináct let se Marlene Dietrichová neléčila, holdovala alkoholu a drogám.[1] V listopadu roku 1973 se zřítila při děkování dirigentovi z pódia do orchestřiště.[1] S mokvající ránou na noze absolvovala turné v Montréalu.[1] Obtížnou operaci cév a záchranu nohou nakonec zvládl kardiochirurg Michael Ellis DeBakey.[1] Nedlouho poté si Marlene Dietrichová zlomila nohu v kyčli.[1] Za měsíc po operaci už vystupovala s umělým kyčelním kloubem v Londýně.[1] V září roku 1975 v Sydney si zlomila levou stehenní kost.[1] Toto zranění léčila čtyři měsíce.[1] Ve svých 77 letech ztvárnila svoji poslední malou roli ve filmu „Krásný gigolo, ubohý gigolo“ (1978).[1] Dva natáčecí dny v roce 1978 ji vynesly honorář 250 tisíc dolarů.[1] Nakonec se rozhodla žít v Paříži.
Léta osmdesátá a devadesátá
V roce 1979 po pádu doma v ložnici si způsobila vlasovou zlomeninu nad kyčelním kloubem.[1] Odmítla lékařskou pomoc a ve svém bytě se uložila do postele.[1] Na své nohy se už (až do své smrti dne 6. května 1992 v Paříži) nepostavila.[1] V roce 1982 měla nohy už prakticky odumřelé.[1] Ve věku 85 let jí byla (1986) udělena cena Americké společnosti módních návrhářů. Cenu za ni převzal Michail Baryšnikov – její poslední velká láska.[1]
Dovětek
O svém životě napsala Marlene Dietrichová autobiografickou vzpomínkovou knihu, její životní příběh byl také úspěšně zfilmován. [p 5]
V únoru 1996 vyšlo první studiové album (nazvané Marlene; označováno také jako „Písně Marlene Dietrich“) Světlany Nálepkové nahrané ve Studio A Karlín. Je složené z českých verzí textů písní Marlene Dietrichové. Hudební aranžmá vytvořil Jiří Toufar.
Návštěva v Československu
Stejně jako většina tehdejších hollywoodských hvězd, se i Marlene Dietrichová v roce 1945 účastnila několika zahraničních turné na podporu amerických vojenských jednotek v zámoří. Dne 17. května 1945 po boku generála Pattona zavítala i do Přeštic, poblíž Plzně, kde se v uniformě americké armády zúčastnila přehlídky místní posádky na Masarykově náměstí.[6][7] Při té příležitosti si s důstojníky Rudé armády vyjednala i návštěvu Ústí nad Labem, kam se poté v Jeepu s partou amerických vojáků vydala na návštěvu rodiny svého manžela Rudolfa Siebera (díky kterému v roce 1923 získala i Československé státní občanství).[8]
Filmografie
1919 Ve stínu štěstí (v originále Im Schatten des Glücks), režie Robert Leffler
1923 Takoví jsou muži (v originále So sind die Männer), režie Georg Jacoby
1923 Člověk na cestě (v originále Der Mensch am Wege), režie Wilhelm Dieterle
1922 Tragédie lásky (v originále Tragödie der Liebe), režie Joe May
1924 Skok do života (v originále Der Sprung ins Leben), režie Johannes Guter
1924 Mnich ze Santermu (v originále Der Mönch von Santarem), režie Lothar Mendes
1925 Tanečník mé ženy (v originále Der Tänzer meiner Frau), režie Alexander Korda
1925 Manon Lescautová (v originále Manon Lescaut), režie Arthur Robinson
1926 Madam nechce děti (v originále Madame wünscht keine Kinder), režie Alexander Korda
1926 Moderní Dubarry (v originále Eine Dubarry von heute), režie Alexander Korda
1927 Baron Šprýmař (v originále Der Juxbaron), režie Willi Wolff
Její komplikovaný vztah s dcerou byl inspirací pro vznik divadelní hry Miss Dietrich lituje, kterou napsala britská autorka Gail Louw a která byla v Česku v letech 2017–2024 součástí repertoáru Divadla Ungelt.
Odkazy
Poznámky
↑Toto svoje číslo „Hry na pilu“ ke konci druhé světové války předváděla nadšeným americkým vojákům.[1]
↑V roce 1933 emigrovala Marlene Dietrichová do USA a v roce 1939 získala americké státní občanství.
↑1930: Marokko (Morocco); 1931: X27 (Dishonored); 1932: Shanghai Express; 1932: Blonde Venus; 1934: Die scharlachrote Kaiserin (The Scarlett Empress); 1935: Die spanische Tänzerin (The Devil is a Woman).
↑Marlene Dietrichová navštívila krátce i území Československa, v Ústí nad Labem v městské části Střekov žili rodiče jejího manžela Rudolfa Siebera, navštívila před válkou i zdejší divadlo. Do Čech se pak na krátko vrátila s americkou armádou jako tlumočnice.
↑Tento film je natočen podle vzpomínek dcery Marlene Dietrichové a jmenuje se Marlene, do kin přišel v roce 2000.
Český rozhlas Dvojka: 21dílná dramatizace knihy Marie Rivy Moje matka Marlene Dietrichová, Jana Stryková (dcera), Vilma Cibulková (Marlene), Ester Valtrová a Ivan Řezáč; režie: Jakub Doubrava, připravila: Blanka Tůnová; 16. únor – březen 2019
_(Cropped).png)
