Osobní postoj k úloze bohorodičky při uskutečňování spásy křesťana je tedy v první řadě ekleziologickou otázkou.
Mariánská dogmata
V křesťanské tradici, která vedle Písma a před ním existovala jako pramen víry, jsou tyto pravdy uváděny již mnohem dříve, podobně jako se vyskytují v liturgických modlitbách. Jejich veřejné vyhlášení bylo pouze potvrzením víry církve od dob jejího vzniku. Vyhlášení dogmatu většinou nastávalo tam, kde byly kontroverze nebo nějaké aspirace a je třeba jasné prohlášení, vedené Duchem svatým. Protestantské církve tradici neuznávají a zakládají se pouze na biblických výpovědích, proto neuznávají ani Mariánská dogmata.[1]
V souvislosti s rozšířeným pojetím církve po Druhém vatikánském koncilu se nepředpokládá vyhlášení dalších dogmat, např. Panny Marie jako tzv. spoluvykupitelky – tento termín je ostatně problematicky vnímán i v rámci samotné římskokatolické církve a doporučuje se vůbec (ani soukromě) jej nepoužívat.[2] Do rámce křesťanství spadají i tzv. odloučení bratři (v praxi protestanti a pravoslavní) a pro ty by nebyla další dogmata akceptovatelná, tudíž by nešlo o názor (celé) církve.
Reference
↑ H. Petri a W. Beinert, Učení o Marii, MCM, Olomouc 1996.