Jejími rodiči byli Václav Lauda, oficiál při c. k. berním úřadu v Mladé Boleslavi a Marie roz. Čekanská. Její matka brzy ovdověla a vedla pak sama malý obchod s výrobou mýdla a toaletních potřeb. Po přestěhování do Prahy se matka podruhé provdala. Do rodiny tak přibyla Marii nevlastní sestra Anna. Dívky se učily šít šaty a klobouky. Již v obecné škole budila Marie pozornost učitelů živou deklamací, jasnou výslovností a příjemně zvučným hlasem.[3]
Jako sedmnáctiletá se 14. května 1885 provdala za šestadvacetiletého záložního nadporučíka a novináře Ignáta Hořicu,[4] ovládajícího osm jazyků[5], zakladatele plzeňského časopisu Český západ, autora jedenácti knih, pozdějšího říšského a zemského poslance. Marie byla po sňatku v domácnosti a šila šaty a klobouky. Rok po svatbě se jim narodila dcera Marie. Jediným vnukem Marie Laudové byl filmový režisér, držitel Oscara za snímek Obchod na korze, Elmar Klos.
Divadlo
Divadelní činnost začala v karlínském ochotnickém spolku Pokrok jako patnáctiletá. Po přestěhování s manželem ze Slaného do Plzně vystupovala zde s místními ochotníky. V roce 1889 po přestěhování do Prahy studovala u Josefa Šmahy a působila krátce ve Švandově divadle na pražském Smíchově. Do Národního divadla byla angažována v roce 1890 a působila zde až do roku 1915, kdy byla nucena po úraze zanechat aktivní činnosti.
V letech 1916 až 1931 byla profesorkou pražské Státní konzervatoře hudby, kde vyučovala deklamaci a mimiku na operním oddělení (1916–1919) a po založení dramatického oddělení přešla tam v roce 1919 jako první profesorka a vyučovala zde deklamaci a studium rolí[7]. V roce 1925 založila fond na podporu chudých studentů, v roce 1927 zpracovala pro ministerstvo školství návrh na reformu studia herectví.
V Plzni pomáhala manželovi s novinářskou prací – prováděla korektury, psala lokálky a později i větší články (oblastní noviny ve Slaném a v Plzni). V době manželova vojenského cvičení redigovala noviny za něj. Také mu pomáhala s překlady z francouzštiny a němčiny a sama psala odborné texty i beletrii pod pseudonymem Štika.[8]
K novinařině se vrátila i po odchodu z Národního divadla. Publikovala v novinách a časopisech Zlatá Praha, Národní listy, Národní politika a Lumír,[9] byla autorkou publikací z oboru společenské a umělecké výchovy, autorkou publikace Společenský rádce.
Závěr života
V závěru života utrpěla opakovaně těžký úraz kyčle. Zemřela v Praze 20. října 1931 a je pochována na pražském Vyšehradském hřbitově.
Společenská výchova směřující k vypěstění ušlechtilých karakterů, vybroušení způsobů a ke zpříjemnění života: příručka pro samouky i odborné učitele – Praha: Československé podniky tiskařské a vydavatelské, 1920
Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 89, 90, 140–142, 147, 149, 188, 224–230, 245, 282, 283, 285, 286, 460, 462–463, 502
