Bedřich Karel I. z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu[2], Karel Egon z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu a Egon z Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürstu (vnoučata)
Rodina vlastnila značné majetky v Čechách a Alžběta většinu svého mládí strávila v Praze. Dne 4. listopadu 1790 se provdala za svého bratrance Karla Aloise z Fürstenbergu, který však 25. března 1799 padl v bitvě u Stockachu. Ve stejném roce zemřely také její dvě dcery. Zemřel také 14letý Karel Maria Gabriel, dědic české křivoklátské linie rodu, jehož podíl připadl Karlu Egonovi, jedinému synovi Marie Alžběty.
Dne 24. května 1805 Alžběta se svými dětmi odjela z Prahy do Donaueschingenu, aby přijala dědičnou poctu pro svého syna. Ve druhé polovině roku se však kvůli nejisté situaci v jihozápadním Německu vrátila do Prahy. Navzdory oficiálním prohlášením o neutralitě byli Fürstenbergové považováni za rakouské vazaly. Dne 3. listopadu 1805 Napoleon nařídil svému generálovi Augereauovi, aby obsadil knížectví, sekvestrace však byla brzy zrušena.
Ačkoli se ministr von Kleisheim v roce 1806 pokusil postavit Fürstenbersko, podobně jako Württembersko a Bádensko, do role spojence Francouzů, byli již Fürstenbergové Francouzi považováni za stoupence Rakouska.
Deklarace rýnského spolku přinesla mediatizaci Fürstenberského knížectví a jeho rozdělení na Bádensko, Württembersko a Hohenzollern-Sigmaringen. Pro Alžbětu to znamenalo boj o záchranu. V roce 1809 požádalo Bádensko pod francouzským tlakem lankraběte Jáchyma Egona o přesídlení do Fürstenberska nebo o předání poručnictví nad Alžbětiným synem Karlem Egonem kněžně matce, která se ho následně ujala. Ze zámku Heiligenberg nyní měla větší vliv na politiku.
Alžběta z Fürstenbergu, rozená z Thurnu a Taxisu
Bádenský dvůr – se souhlasem Jáchyma Karla – pověřil ministra von Kleisheima jednáním a snažil se ho dostat do dominantní role, což se setkalo s Alžbětiným rozhodným odporem. V roce 1811 se von Kleisheimovi na jednání s bádenskou vládou podařilo obnovit fürstenbersku suverenitu. Přesto byl jeho vztah s kněžnou napjatý a v roce 1814 vstoupil do služeb Bádenského velkovévodství jako dvorní soudce.
Vídeňský kongres
Hlavním jednatelem kněžny Alžběty se nyní stal s vrchní nadlesní Josef z Laßbergu, s nímž se setkala při své návštěvě Donaueschingenu. Spolu s ním se Alžběta na vídeňském kongresu pokusila sjednotit medializovaná knížata říše proti knížatům Rýnské konfederace. Po smrti knížete Emicha Karla z Leiningenu se nejvýznamnějším spolubojovníkem Alžběta stal hrabě Bedřich Ludvík Kristián ze Solms-Laubachu. Alžběta využila rodinných a osobních vztahů k dosažení svých diplomatických cílů. Mezi své spojence počítala také Jindřicha Karla vom Stein, i když ten nesdílel snahy mediatizovaných říšských stavů o obnovu staré říše. 22. října 1814 požádala Alžběta u příležitosti audiencerakouského císaře Františka jménem mediatizovaných říšských stavů, aby znovu zavedl titul německého císaře.[3] Ačkoli František reagoval vyhýbavě, medializované rody se nadále snažily dosáhnout svého cíle a obnovit starou říši.[4] S návratem Napoleona z Elby se však zásadně změnilo prostředí a vojenské nasazení bývalých států Rýnské konfederace proti Napoleonovi posílilo jejich postavení. Pro mediatizované[5] pouze zřízení některých výsad v německé spolkové ústavě. V dopise císaři Františkovi z roku 1816 se jej Alžběta pokusila přesvědčit, aby učinil prohlášení pro medializované při otevření německého Bundestagu, avšak bez úspěchu.
Alžběta se nyní stáhla do ústraní a iniciovala předání správy majetku svému synovi Karlu Egonovi, který se chtěl usmířit s rodem Bádenských. Trvala však na tom, aby jeho nevěsta Amálie Bádenská, dcera velkovévody Karla Bedřicha z jeho morganatického manželství s říšskou hraběnkou Luisou Karolínou z Hochbergu, byla úřadujícím velkovévodou Karlem Ludvíkem před sňatkem s jejím synem Karlem Egonem prohlášena za rovnorodou.[6]
Alžběta nyní žila s Laßbergem, který rezignoval, když Karel Egon nastoupil do úřadu, na zámku Heiligenberg nebo jeho zámku Eppishausen a podporovala jeho sbírku staré německé literatury.
Marie Alžběta z Fürstenbergu zemřela dne 21. července 1822 na zámku Heiligenberg.
Karl Siegfried Bader: Fürstin Elisabeth zu Fürstenberg im Kampf um die Erhaltung der Rechte ihres mediatisierten Hauses, in: Schriften des Vereins für Geschichte und Naturgeschichte der Baar und der angrenzenden Landesteile in Donaueschingen, XXIV. Heft 1956, Donaueschingen 1956; S. 119–153 onlineArchivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. (PDF; 41,9 MB)
Günther Reichelt: Elisabeth Fürstin zu Fürstenberg würdigt den Verein für Geschichte und Naturgeschichte, in: Schriften des Vereins für Geschichte und Naturgeschichte der Baar, 47. Band 2004, Donaueschingen 2004; S. 148–151 onlineArchivováno 8. 12. 2015 na Wayback Machine. (PDF; 30,8 MB)
Hugo Siefert: Denk mal an Elisabeth! – Spuren der Fürstenbergischen „Fürstin teutscher Frauen……..“, in: Schriften des Vereins für Geschichte und Naturgeschichte der Baar, 51. Band 2008, Donaueschingen 2008; S. 59–76 onlineArchivováno 4. 3. 2016 na Wayback Machine. (PDF; 36,1 MB)
