Marína je významným dílem milostné a reflexivní lyriky. Vznikla jako výraz nešťastné básníkovy lásky k Marii Pišlové (1820–1899), se kterou se seznámil roku 1839 během studií v Banské Štiavnici. Přivydělával si zde soukromými hodinami v domech měšťanů a Marie (Marína) byla sestrou synů Pavla Pišla (Pischla), které doučoval. Básník se do dívky, považované za nekrásnější ženu ve městě, zamiloval a ona jeho city opětovala. Když však byl na studiích teologie v Halle, dostal od ní roku 1844 dopis, že má vážného nápadníka, bohatého perníkáře Juraje Geržu, a že rodina, zvláště pak matka, trvá na svatbě, ke které pak skutečně došlo. Básník o svou lásku nebojoval, ale její ztrátu nesl velice těžce, což se stalo podnětem k napsání Maríny v zimě tohoto roku.[3] Objevily se ale i názory, že zamilovaný Andrej začal psát báseň česky již na počátku svého pobytu v Halle roku 1843, protože jeho láska vyžadovala okamžité umělecké vyjádření, o čemž neexistují žádné přesvědčivé důkazy.[2]
Roku 1845 představil Sládkovič svou báseň na zasedání štúrovského spolku Tatrín, kde však byla pro své vášnivé verše označena mladými členy za přehnaně neslovanskou, „lascivní“ a přinášející mravní nezodpovědnost. V očích mládeže byla báseň hříchem oproti slovenskému duchu a budoucnosti slovenského národa, protože ten, „kto je za národ pravdive zaujatý, s takými vecami sa zapodievať nemá“. Samotný Ľudovít Štúr báseň také kritizoval za málo vlastenecké téma, což mu ale nebránilo v její propagaci.[4]
Knižně vyšla báseň až roku 1846 v Pešti pod názvem Marína, spevi Andreja Sládkoviča zásluhou Jána Kadavého. Kritika přijala vydání příznivě, například Jozef Miloslav Hurban napsal, že básník v Maríne spojuje „oheň lásky svojej s túžbami vyššími na lepšiu skutočnosť národného blaha uprenými“.[2]
Vydání básně bylo veřejností přijato velmi příznivě a dnes je Marína považována za základní dílo slovenského romantismu. Ohlas měla i v zahraničí, byla přeložena do polštiny, češtiny, francouzštiny, maďarštiny, chorvatštiny, němčiny a angličtiny.[5]
Inspirační zdroje Maríny
Dům rodiny Pichslových v Banskej ŠtiavniciPaměrní deska na domě rodiny Pichslových v Banskej Štiavnici
Báseň je uvedena věnováním a dvěma motty, prvním od Williama Shakespeara z Hamleta „Zdá sa mi, že vidím. Kde? V oku mojej duše.“ a druhým od Alexandra Sergejeviče Puškina z Borise Godunova „Пpeлecтную Мaринy я нaдeюc увидeть тaм“. Protože Shakespearův úryvek z Hamleta je zároveň mottem Mickiewiczovy balady Romantyczność (1821, Romantika), uvažuje se někdy o Sládkovičově inspiraci touto básní. Zároveň se zdůrazňuje, že Sládkovič v Maríně rozvíjí některé motivy Mickiewiczovy Ody na mladost (1820, Oda do młodości).[6][7]
Často je literární vědou Marína označována za „dceru KollárovySlávy dcery“, protože Sládkovičova báseň rozvíjí politický odkaz Jána Kollára tím, že spojuje lásku k ženě s láskou k vlasti.[8]
Obsah básně
Marína není kompozičně členěná na části. Skládá se z 286 slok po deseti verších (decim) a pěti slok osmiveršových (oktáv)[1]. Má tedy 2900 veršů a je považována za nejdelší milostnou báseň na světě.[5]
Čtyři témata, kterých se báseň nejčastěji dotýká, jsou krása, láska k Maríně, láska ke Slovensku a mládí. Jednotlivé sloky nám umožňují sledovat postupný vývoj básníkova milostného citu. Báseň začíná oslavou krásy, jejímž ztělesněním je milovaná Marína. Básníkova láska k ní je velká, krásná a čistá.[1]
Ja sladké túžby, túžby po kráse
spievam peknotou nadšený,
a v tomto duše mojej ohlase
svet môj je celý zavrený;
z výsosti Tatier, ona mi svieti,
ona mi z ohňov nebeských letí,
ona mi svety pohýna;
ona mi kýva zo sto životov:
No centrom, živlom, nebom, jednotou
krás mojich moja Marína!
Možno mi tvojich úst sa odrieknuť,
možno mi ruku nedostať,
možno mi v diaľky žiaľne utieknuť,
možno mi nemilým ostať,
možno mi ústam smädom umierať,
možno mi žialiť v samote,
možno mi život v púšťach zavierať,
možno mi nežiť v živote,
možno mi seba samého zhubiť –
nemožno mi ťa neľúbiť!
Tato láska ke konkrétní ženě postupně nabývá symbolické podoby, ve které přerůstá do lásky k národu a k rodné zemi a získává nadosobní společenský charakter.[1]
Slovensko mladé, rodisko moje
aj mohyla mojich kostí!
V tebe mám pekných obrazov dvoje
a dvoje veľkých ľúbostí! —
Ako je krásna tá moja deva,
aká k nej ľúbosť vo mne horieva:
tak ty a k tebe, otčina!
Ako tys’ pekná, krajina moja,
ako mladistvosť milá mi tvoja:
tak pekná, milá Marína!
Chcel bych vás objať, kraje rodiny!
náručie úzke, šíry cit:
ak mi je sladko v ňadrách Maríny
objatie vaše pocítiť!
Jak mi je blaho nič, nič nežiadať,
z objemu v objem naveky padať,
troch nebies slasti prijímať!
Vlasť drahú ľúbiť v peknej Maríne,
Marínu drahú v peknej otčine,
a obe v jednom objímať!
Mládí básník nepopisuje jako pomíjející věk, ale jako stav mysli toužící po kráse.[7]
A čo je mladosť? – Dvadsaťpäť rokov?
Ružových tvárí hlaď jará?
Či údov sila? Či strmosť krokov?
Toto sa všetko zostará!
Mladosť je túžba živá po kráse,
je hlas nebeský v zemskom ohlase,
je nepokoj duší svätý,
je tá mohutnosť, čo slávu hľadá,
je kvetín lásky rajská záhrada,
je anjel v prachu zaviaty!
Krásu básník spojuje s pravdou a morálkou. Nekompromisně kritizuje společnost, která neumožňuje svobodné vyjádření citů, společnost, ve které nemůže být dívka paní svého srdce a stát se ženou milovaného muže. V baladických vložkách popisuje, jak Marína nemůže zapomenout na svou lásku a jak zoufalý básník bloudí po březích Hronu, kde jej Marína, přeměněná ve vílu, vábí do vodních hlubin. Básník však překoná svůj žal a zvítězí v něm vůle a povinnost k životu. V závěrečné sloce básně již není trpkost, ale jen jasná, smírná vzpomínka na chvíle čistých vznětů a víra v nesmrtelnost všeho, co je krásné a dobré.[6]
↑ LOMENČÍK, Július. Sládkovičova Marína v reflexii rovesníkov. Nove slovo 2016. noveslovo.sk [online]. [cit. 2022-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-01.
