Maják Kullen (švédskyKullens fyr) je maják ve Švédsku na poloostrově Kullanberg, který označuje východní stranu vjezdu do úžiny Öresund a Baltského moře. Je to jeden z nejslavnějších švédských majáků spolu s majáky Långe Jan, Vinga a Landsort a je nejvýše položeným majákem ve Švédsku. Od roku 2017 je národní kulturní památkou Švédska.[1][2]
Historie
První maják byl uveden v činnost Dány v roce 1651 z nařízení krále Fridricha II. Jednalo se o železný koš, ve kterém hořel oheň a byl vahadlem vytažen do výše asi 12 m. V roce 1563 byla postavena cihlová věž s olověnou střechou, skleněnými okny a dvanácti lojovýmisvíčkami. Od roku 1577 do 1597 byl strážcem majáku astronom Tycho Brahe. V té době v roce 1585 postavil architekt Antonius van Opbergen další maják. V roce 1624 bylo jako palivo se začalo používat černé uhlí v otevřeném ohništi. V roce 1749 byl starý maják zbořen a postaven nový z šedého kamene a v roce 1792 byl modernizován podle projektu Anderse Polheimera. V roce 1817 byla na maják instalována lucerna a uhelný plamen v ní uzavřen. V roce 1843 skončila éra uhlí a do lucerny bylo instalováno dvanáct olejových lamp s parabolickými mosaznýmizrcadly, průměr zrcadla byl 48 cm. V roce 1882 byly nahrazeny petrolejovými lampami.[3] V roce 1899 byla zahájena výstavba v pořadí šestého majáku s využitím nemodernějších technologií v té době. Stavbu navrhl architekt Magnus Dahlander z žuly a cihel. Původní petrolejové osvětlení bylo později nahrazeno plynovým se svítivosti 500 000 cd. V roce 1907 byl maják elektrifikován. V roce 1979 byl maják automatizován a je dálkově řízen a monitorován správou švédského námořnictva z Norrköpingu. Poslední strážce majáku odešel v roce 1996.
Popis
Maják je vysoký 18,5 m, z toho věž je vysoká 15 m. Válcová věž je postavená z kamene a cihel a je ukončená ochozem a lucernou s galerií. Svou výškou světelného zdroje v 78,5 m n. m. je nejvýše položeným švédským majákem. V lucerně jsou umístěny tři Fresnelovy čočky 1. řádu, které byly vyrobeny francouzskou firmou Barbier & Bernard v Paříži. Průměr čoček je 2,85 m, váha šest tun a do září 2016 se otáčely na rtuťovém loži, které tvořilo padesát litrů rtuti (o hmotnosti 677 kg). Rtuť byla nahrazena dvěma ložisky (2016). Tři čočky se otáčejí rychlostí čtyřikrát za minutu a vydávají tak dvanáct záblesků za minutu. Dvě žárovky o výkonu 1000 W, 120 V mají svítivost 3 800 000 cd. Pro případný výpadek elektrického proudu je u majáku strojovna se dvěma dieselovými generátory, která byla postavena v roce 1937. Jednotka se automaticky spustila do 40 sekund. Motory se pravidelně testovaly každý týden. V roce 2015 byly agregáty vyřazeny z provozu, místo nich jsou záložní nikl-kadmiové akumulátory pro nouzové napájení systému DGPS.
Vedle majáku je vysílač DGPS, moderní stožár pro tři kuželové antény DGPS byl postaven místo starého v roce 2019.
Od roku 1884 byl u majáku umístěno dělo, které bylo nahrazeno zvukovou sirénou v letech 1914–1915. Od roku 1937 nautofon, který v případě špatné viditelnosti vysílal zvukový signál v intervalu dvakrát každých třicet vteřin. V roce 1996 byl vyřazen z provozu.
U majáku je postaven dům ze žlutých cihel se čtyřmi pokoji, který si mohou pronajmout členové Svenska Fyrsällskapet. Každý rok sem přijde více než 300 000 návštěvníků.
Příroda kolem majáku je neplodná a dominuje jí skalní podloží, většinou ruly, a nízké křoviny. Pod majákem je Silvergrottan, 15 m dlouhá štola, která tvoří pozůstatek po neúspěšném pokusu najít stříbro na Kullabergu v roce 1561.[7] V blízkosti majáku je také jeskyně Lahibia (Lahibiagrottan) se zbytky raného osídlení. Na vrcholu kopce je známá ptačí rezervace. V neposlední řadě je známá migrací mořských ptáků na jaře a na podzim. Po bouři se mohou objevit mořští ptáci, jako jsou bouřňáci, terejové a chaluhy.[8]
.jpg)
