Majuskule, tradičně, zejména v paleografii, také majuskula (jinak velké písmeno, v typografii verzálka, verzála), je původní forma písmen (v latince A, B, C, …), která se objevila kolem 3. století př. n. l. Opakem jsou minuskule (malá písmena, minusky: a, b, c, …). V paleografii se majuskule definují jako znaky, které lze zapsat zpravidla mezi dvě linky psací osnovy, takže vyplňují horní a střední psací pásmo.

Oproti tomu minuskule, jež se zapisují do čtyřlinkové osnovy, mohou jednak zaplňovat pouhé střední pásmo, jednak mohou zasahovat do horního, nebo dolního pásma či do obou.^[1]. Kromě základního (prostého, holého) tvaru písmen mohou být minuskule doplněny diakritikou mimo osnovu.

Majuskule v psací podobě mohou zasahovat i do spodního pásma čtyřlinkové osnovy, např. G, J a Y – viz ukázka.

Velká písmena se v češtině užívají např.

• na začátku věty;
• ve vlastních jménech (propria; Josef, Praha, Univerzita Karlova, Moravák);
• v názvu díla literárního, dramatického, filmového, hudebního, malířského, sochařského;
• v názvu novin a časopisů, rozhlasových a televizních pořadů atp.;
• ve zkratkách, např. ČKD, AIDS, SMS;
• k vyznačování textu;
• v desetinném třídníku k vyjádření hierarchie (A.1, A.2, A.2.1, A.2.2 atd.)

Ve světě počítačů, konkrétně v kaskádových stylech CSS, se pro vlastnost „text-transform“ používá hodnota „uppercase“.

• Kapitalizace
• Kapitálky
• CamelCase
• Minuskule
• Psací písmo
• Rodina písma

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Majuskule na Wikimedia Commons

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.