Městské opevnění ve Slavkově u Brna
Jeden ze zachovaných fragmentů opevnění v Hradební ulici
Poloha
Adresa	Slavkov u Brna, Česko Česko
Souřadnice	49°9′11,99″ s. š., 16°52′46,72″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	12227/7-3864 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Slavkovské hradby tvořily systém goticko-renesančního městského opevnění, který byl vybudován možná již ve 13., nejpozději však ve 14. a 15. století za účelem ochrany města Slavkova u Brna. Uzavíraly prostor kolem dnešního historického centra. Za dobu své existence byly přestavovány, jejich účinnost doplňovaly v rozích bašty a pravděpodobně i příkop a dvojice rybníků na řece Litavě. Od začátku 18. století hradby ztratily svůj význam a postupně zanikaly.

Městské brány byly původně čtyři, směřující do čtyř světových stran. Na východě Bučovská, na západě Brněnská (Špitálská), na severu Rousínovská (Zámecká) a od jihu Rybničná (Hodinová). Do dnešních dní se dochovalo několik fragmentů slavkovského opevnění, z bran však žádná, jako poslední zanikla Hodinová brána v roce 1903. Zachovalé úseky hradního zdiva se nacházejí v ulicích Hradební (u bývalé Hodinové brány), Kollárova (u hřbitova), dále v Lidické ulici a u zámecké zahrady. Celkem osm takovýchto objektů je chráněno jako kulturní památky.

První dochovaná písemná zmínka o městě pochází z 12. května 1237, kdy král Václav I. vydal listinu potvrzující majetek řádu německých rytířů, v níž zmiňuje Novosedlice (Nouozedeliz) jako civitas cum villis quatuor, tedy obec se čtyřmi vesnicemi.^[1][2] Novosedlice a Slavkov byly patrně dvě těsně sousedící osady, které splynuly do jedné, přičemž není známo, kdy která z nich vznikla.^[1] Výhodná byla poloha sídla na křižovatce dvou cest: staré obchodní cesty vedoucí z Měnína a později z Brna na Olomouc a uherské cesty táhnoucí se údolím řeky Litavy směrem na Bučovice, Čejč a Hodonín, což se promítlo i do uspořádání zástavby.^[1]

Řádu německých rytířů přidělil do užívání původně zeměpanské území patrně moravský markrabě Vladislav I. Jindřich koncem 90. let 12. století.^[3] Zdejší řádová komenda byla ve své době nejmocnější na Moravě a patřila mezi nejpřednější v českých zemích.^[4] Pozvednutí statusu zdejší lokality dokumentují prameny ze 40. až 70. let 14. století a také již v listině z listopadu 1323 je obyvatel Novosedlic jménem Václav označen jako civis, tedy měšťan.^[5] V roce 1411, po prohrané bitvě u Grunwaldu^[6], řád město ztratil a z poddanského, resp. křížovnického města (civitas cruciferorum) se mohlo stát město královské, jak nasvědčuje obsazení slavkovské tvrze královskou posádkou i udělení znaku a pečeti Václavem IV. v roce 1416. Bylo však zeměpánem soustavně dáváno do zástavy, a to až do konce 15. století.^[7][8]

V místech dnešního barokního zámku byla patrně ve druhé polovině 13. století vybudována opevněná gotická tvrz či hrad,^[7][9][10] a to pravděpodobně už na základech dřívějšího přemyslovského opevněného sídla, doloženého nalezenými pozůstatky válcové věže.^[11][12] Stavba vznikala možná už ve 30. letech 13. století^[6] na mírném návrší, uměle navyšovaném kvůli nestabilnímu podloží a bažinatému prostředí.^[10] Další hospodářské budovy tvořily opevněné předhradí.^[13] Ludvík Belcredi, provádějící v roce 1996 průzkum v souvislosti s úpravou zámeckého nádvoří, napsal: „Areál slavkovské komendy představoval nejrozsáhlejší a nejlépe opevněný řádový dům v českých zemích a nikoli náhodou byl roku 1423 označen jako hrad.“^[13] Ke komendě na jižní straně přiléhal kostel sv. Jakuba, dostavěný roku 1323 a obehnaný rovněž hrazeným městským hřbitovem.^[14] Kolem této citadely, zejména jižním směrem, se pak rozkládalo osídlení uzavřené ve středověkých hradbách.

V roce 1425 při jednom ze svých tažení na Moravu Slavkov dobyla a vyplenila husitská vojska pod vedením Haška Ostrovského z Valdštejna.^[15][16] Ani hradby dosahující místy do výšky až 7 metrů, ani příkop před nimi město neuchránily.^[15][17] Hrad i kostel byly patrně zapáleny a pobořeny.^[14] Belcredi se však domnívá, že k totální degradaci celého areálu v souvislosti s husitskými válkami nedošlo, obzvláště když nadále sloužil jako panské sídlo i v 15. a 16. století.^[13] Od roku 1453 se majitelé panství rychle střídali, na hradě však nebydleli. Úpravy tvrze započal na konci 15. století jeden z mnohých vlastníků Petr hrabě od sv. Jiří a z Pezinku.^[16] Nedlouho po odchodu husitských vojsk měšťané také zahájili obnovu městského opevnění.^[17]

Od roku 1509 patřilo město do majetku rodu Kouniců,^[18] kteří z něj učinili své hlavní sídlo a věnovali jeho rozvoji značnou péči.^[19][20] Slavkov zůstal v jejich majetku až do roku 1919, kdy zemřel poslední mužský potomek Evžen Kounic.^[21]

Podle urbáře slavkovského panství, založeného roku 1597, se město skládalo ze samotného centra, židovské obce a zámku, obehnaných ze všech stran hradbami se čtyřmi branami, a ze čtyř předměstí navazujících na tyto brány.^[22] Nejstarší vyobrazení městského opevnění poskytuje oltářní obraz z kaple sv. Urbana z roku 1712 a dále dvě veduty Václava Petruzziho z 20. let 18. století, z nichž jedna byla ještě ve 30. letech 20. století uložená v zámecké knihovně, po druhé světové válce již však byla nezvěstná. Průběh hradeb zachycuje také josefínské vojenské mapování z 60. let 18. století.^[23]

Podle těchto dokladů hradby uzavíraly přibližně lichoběžníkové území, zhruba se blížící obdélníku. Severní zeď patrně směrem od východu nepatrně stoupala k severu a v místech dnešního zámku se pozvolna začala ohýbat zpět k jihu. Podobně se i jižní zeď od obou rohových bastionů směrem ke středu vychylovala nepatrně k severu a uprostřed v místě brány docházelo ke zlomu. Kratší strany východní a západní se směrem k severu mírně od sebe rozevíraly.^[23]

• 
  Oltářní obraz sv. Urbana (1712) zachycuje zejména západní a jižní část opevnění
• 
  Kresba V. F. Petruzziho (cca 1740) zobrazuje především severovýchodní úsek opevnění
• 
  Slavkov vyznačený i s pásem hradeb v mapě Circuli Brunnensis pars meriodionalis (cca 1750)
• 
  Slavkov s městským opevněním v rámci prvního vojenského mapování (1764–68)
• 
  Slavkov na císařském otisku mapy Stabilního katastru z roku 1826 s linií hradeb a trojicí bran

Jak už bylo zmíněno, městské brány byly čtyři, a to na severo-jižní a západo-východní ose, což odpovídalo křižovatce kupeckých cest.^[24] Prvně uvedená osa se do dnešních dní zachovala v podobě podlouhlého Palackého náměstí, na jehož severním konci stála původně brána Rousínovská, zvaná též Zámecká, a na jižním konci brána Rybničná, Lázná či Vodní, později spíše známá jako Hodinová. Západo-východní osa se dnes promítá v ulicích Brněnská a Husova (dříve Panská), na jejichž koncích stávaly brány Brněnská či Špitálská a na východě Bučovská.^[15][22][23]

Nejstarší přímý písemný doklad o opevnění pochází nejspíše z roku 1497, kdy byla zmíněna Brněnská brána. Podle dochovaných vyobrazení pak měly všechny brány stejný vzhled a jejich vznik v této podobě se předpokládá v 16. století. Přibližně ve stejné době, nebo i dříve byly v rozích městského opevnění postaveny válcovité bastiony. Na vedutách sice nejsou patrné u hradeb příkopy, ty však v té době již mohly být zasypané.^[23]

Zatímco trojice bran převzala označení po obcích, k nimž směřovaly cesty z nich vedoucí (Brno na západě, Rousínov na severu a Bučovice na východě), ta jižní byla příznačně zvaná podle toho, že nedaleko za hradbami se rozkládala velká vodní plocha.^[25]

Slavkovský rybník, zvaný též Tazus, byl ve své době největší vodní plochou na Slavkovsku, již lze odhadovat na cca 140 hektarů. Táhl se v délce téměř dvou kilometrů od někdejšího mlýna na východě na jižním konci dnešní Slovanské ulice přes lokality Polní a Zelnice a jeho hlavní hráz byla na západě zhruba u dnešní čistírny odpadních vod, kde na něj dále po proudu Litavy navazoval rybník Vážanský. Dnešní ulice Polní a Slovákova probíhají po někdejší severní hrázi Tazuse. Napájen byl kromě Litavy také Nížkovickým i Němčanským potokem a směřovaly do něj další dva kdysi existující potoky: jeden okolo západní hradby ze Studánek, druhý kolem východní a severní hradby z vinohradů.^[25]

Rybník je zmiňován už v privilegiu Petra hraběte od sv. Jiří a z Pezinku v roce 1497. Kromě chovu ryb měl i fortifikační funkci, při plném stavu mohl napájet vodní příkop jak podél jižní, tak i východní hradby v prostoru dnešní Lidické ulice (dříve Pastýřské) až po Bučovskou bránu. Pravděpodobně někdy po tureckých válkách v druhé polovině 17. století, kdy pominula hrozba obléhání města a rybník ztratil fortifikační účel, byl napříč jeho tělesem od Rybničné brány jižním směrem na Nížkovice veden násep s cestou. Na oltářním obraze z roku 1712 je již zachycen jako vypuštěný, v soupisech výnosů z knížecího velkostatku v roce 1750 nefiguruje a na jeho vypuštěné a vysušené ploše byl následně zbudován velký panský hospodářský dvůr k chovu dobytka zvaný Rybník.^[25]

Jak již bylo zmíněno, za hradbami navazovala na čtveřici městských bran také čtyři předměstí. Nejznámější z nich byla před Brněnskou branou západním směrem Špitálka, která byla také až do roku 1850 vedena jako samostatná obec.^[15][22] Na sever před Rousínovskou branou směřovala pod kopec Urban ulice/čtvrť Nová, před Bučovskou branou na východ Bučovská a před Rybničnou branou vedla v prostoru u rybníka k Hodonínu ulice Rybničná, Lázeňská, „V lázně“, nebo též Žabobřeská.^[15][22][25] Ta byla smetena za třicetileté války.^[25] Mimo opevnění stála také další jednotlivá stavení jako panský hospodářský dvůr na severu či pivovar a mlýn na jihovýchodě.^[22]

Není známo, kdy přesně došlo k přestavbě dříve gotické komendy na renesanční zámek,^[26] snad po roce 1566 vznikl na půdorysu původního paláce trojkřídlý zámek s lodžiemi a k němu byla přimknuta schodišťová věž. Nárožní tělesa, hradby tvrze a některá další stavení byla stržena.^[16] I toto sídlo však na konci 17. století přestalo panstvu vyhovovat a Dominik Ondřej Kounic, zastávající vysoký úřad říšského vicekancléře císaře Leopolda I., se obrátil na italského architekta Domenica Martinelliho se žádostí o vybudování nového vznešeného sídla. Nástupce Maxmilián Oldřich Kounic po otcově smrti roku 1705 požádal vídeňského stavitele Václava Petruzziho, aby Martinelliho plány aktualizoval.^[27]

Velkolepé záměry byly sice částečně redukovány, přesto znamenala barokní přestavba zámku razantní zásahy i do širší městské zástavby. Na výše zmíněných vedutách již není patrná severní fronta hradeb, která spolu s Rousínovskou branou musela v 18. století ustoupit přestavbě zámku a budování zámeckého parku.^[15][23]

V 18. století městské hradby ztratily svou někdejší fortifikační úlohu a prostor kolem nich byl od přelomu 18. a 19. století zastavován drobnou domkářskou zástavbou.^[28] Po zrušení severní zdi s Rousínovskou branou následují doklady o stržení Brněnské brány v roce 1840 a Bučovské brány v roce 1861.^[15][23]

Nejdéle ze všech čtyř bran vytrvala jižní Rybničná, do níž byl po stržení městské věže (1770) patrně instalován zvon ze zrušeného kostela sv. Jakuba^[13] a v 19. století instalovány čtyři ciferníky s hodinovým strojem ze zbořené věže,^[25][28] proto se jí pak častěji říkalo brána Hodinová.^[29] Ta se jako jediná dožila vynálezu fotografie a figurovala tak často spolu s dalšími dominantami na slavkovských pohlednicích, v posledních letech již jako velmi poškozená a podepřená dřevěnými trámy.^[30] Stržena byla v roce 1903.^[15] Na Hodinové bráně byl také až do jejího zboření umístěn městský znak, podle ozdobného lemu patrně pocházející z pozdního 16. století nebo z doby kolem roku 1600. Ten byl snesen a později umístěn na budovu nové školy, postavené v letech 1906–1907.^[23] Rovněž hodiny se zachovaly ve sbírkách slavkovského muzea.^[15][30]

• 
  Pohled na Slavkov od východu s předměstím Bučovská (Franz Richter, 1822)
• 
  Pohled na město od severu již bez severní hradby (F. Richter, 1825)
• 
  Hodinová brána na fotografii z konce 19. století
• 
  Znak Slavkova z Hodinové brány na fasádě ZŠ Komenského

Po vymření české větve rodu Kouniců v září 1919 (moravská vymřela již dříve, v roce 1848) získal Slavkov do vlastnictví rod Pálffyů sídlící ve Smolenici na Slovensku.^[31] Slavkovský zámek jim byl po druhé světové válce zabaven a přešel do státního vlastnictví, v němž vytrval až do července 1996, kdy jej získalo město.^[32]

Dále nejspíše probíhala postupná degradace pozůstalých hradebních zdí, místy včleněných do drobné obytné zástavby nebo sloužících jako ohradní zdi zahrad. Text ve Slavkovském zpravodaji z jara 1987 např. varuje před necitlivým dostavováním hradeb na příkladu „barbarsky probourané garáže do hradební zdi proti hřbitovu“.^[23] Také již počátkem roku 1986 komise pro životní prostředí při MěNV Slavkov navrhla deset bodů ke zlepšení, mezi nimiž figuroval i námět „postupně opravit a konzervovat historické staré hradby“.^[33]

Srpnem 1965 je datovaný evidenční list nemovité kulturní památky týkající se zbytků městských hradeb v části u hřbitova,^[34] tedy v Kollárově ulici na parcelách č. 4511/1 a 4512/2 (nověji č. 632^[35]). K zápisu do státního seznamu kulturních památek pak došlo patrně 22. června 1970.^[36] Tehdy se jednalo o nejzachovalejší část opevnění v délce asi 20 metrů a výšce kolem 6 metrů se dvěma opěrnými pilíři,^[34] pozůstatek západní hradební linie navazující z jižní strany na někdejší Brněnskou bránu.

V září 1987 přibyly evidenční listy k dalším třem úsekům.^[37] K 5. říjnu 1992 rozhodlo ministerstvo kultury o rozšíření rozsahu kulturní památky o tuto trojici objektů.^[36][38] Jeden z úseků představoval pokračování dříve zpamátněné části z druhé strany Brněnské brány, tedy severním směrem ke zdi zámecké zahrady. Hradba o délce 30–40 metrů a výšce 4–5 metrů se dvěma zazděnými střílnami a pozůstatkem cimbuří byla využita jako zeď zahrad či domů mezi Kollárovou ulicí a Koláčkovým náměstím, část koruny zdiva byla i pokrytá taškami.^[37][39] Druhý úsek byl na jižní straně někdejšího opevnění a vedl v délce asi 20 metrů a výšce 3–4 metrů západně od bývalé Hodinové brány, mezi ulicemi U brány a Za branou, představoval zeď chudinských domů, nad nimiž částečně přečníval a takto odkrýval 3 střílny, dalších 7 střílen bylo zazděno na půdě domu čp. 79.^[37][40] A konečně třetí úsek pocházel z východní části opevnění a probíhal po západní straně Lidické ulice jižně od bývalé Bučovské brány o délce 40–50 metrů a výšce asi 4 metrů, obestavěný domky z let 1793–1821 a částečně již upravovaný jejich obyvateli.^[37]

Památkový katalog Národního památkového ústavu k roku 2024 dělí posledně zmíněný úsek hradební zdi do tří samostatných úseků,^[41][42][43] přerušených patrně novější výstavbou domů čp. 1538, 1669 a 1670 a novodobější obyčejnou zdí oddělující zahrádky od parkoviště. Dále katalog doplňuje kromě výše vyjmenovaných ještě jeden úsek v Kollárově ulici naproti hřbitovu, a to na parcele č. 635/1, kde se část opevnění zachovala jen v torzu na základech původního opevnění s další novodobou dostavbou v původní linii hradeb.^[44] A konečně přidává i úsek v Hradební ulici na parcelách č. 166 a 168,^[45] tedy východně od někdejší Hodinové brány, jenž byl odhalen po demolici přilehlé obytné zástavby.

• 
  Část hradeb mezi Koláčkovým náměstím a Kollárovou ulicí u zámecké zahrady
• 
  Úsek hradeb v Kollárově ulici naproti hřbitovu (vpravo zmíněná garáž)
• 
  Některé kameny s vytesanými tvářemi v tomto úseku mezi pilířem a garáží
• 
  Nejjižnější torzo hradeb v Kollárově ulici s další novodobou dostavbou v původní linii opevnění
• 
  Zarostlá část hradeb mezi ulicemi Hradební a Za Branou u někdejší Hodinové brány
• 
  Hradební zeď symbolicky naznačená na domech u bývalé Hodinové brány
• 
  Část zdi mezi ulicemi B. Němcové a Hradební před renovací (2010)
• 
  Nejjižnější zachovaný fragment hradební zdi v Lidické ulici u parkoviště
• 
  Prostřední hradební fragment v Lidické ulici u domu čp. 307
• 
  Nejsevernější fragment zdi v Lidické ulici mezi domy čp. 315 a 1480

• Seznam kulturních památek ve Slavkově u Brna

• Obrázky, zvuky či videa k tématu městské opevnění ve Slavkově u Brna na Wikimedia Commons
• Městské opevnění na webu Slavkovák.cz
• Městské opevnění v Památkovém katalogu NPÚ