PROFILPELAJAR.COM

Lámání kolem byl ve středověku a raném novověku užívaný způsob popravy. Byl užíván k potrestání zvláště závažných zločinů – mnohonásobných vražd a rozsáhlých loupeží, vraždy rodičů, zrady panovníka či znásilnění panny, zejména pokud byla oběť z vyšší společenské vrstvy než násilník.

Průběh popravy

Exekuce spočívala v postupném zlámání či přeražení kostí končetin, případně i trupu, odsouzence a jejich následném vpletení do loukoťového kola. Kolo s tělem popraveného poté bylo pro výstrahu nasazeno na vrchol sloupu a veřejně vystaveno. Existovaly dva základní způsoby provedení popravy. Při prvním z nich, používaném hlavně ve Skandinávii, německých a českých zemích, si musel odsouzenec s roztaženýma rukama a nohama lehnout na zem nebo na zvláštní křížovitou konstrukci (tzv. svatoondřejský kříž), k níž mu kat ruce a nohy přivázal. Někdy mu kat každou končetinu na dvou místech podložil deskami, aby se snáze přerážely a potom na něj postupně z výšky pouštěl kolo, které svou vahou končetiny přelomilo. Milosrdnější bylo lámání odshora, kdy byl první úder veden na hrdlo a došlo ke zlomení vazu. Krutější bylo lámání odspodu, kdy byly nejprve zlomeny dolní končetiny, potom žebra a ruce, popřípadě i páteř. Někdy byl odsouzenec po rozlámání končetin sťat mečem nebo sekerou, tak jako livonský hrabě Johann Patkul v roce 1707. Jindy byl pro zmírnění trestu nejprve sťat či zardoušen a teprve potom jeho tělo rozlámáno a vpleteno do kola, jako při popravě hraběte Struenseeho roku 1772.

Při druhé variantě, používané především ve Francii, byl odsouzenec přivázán za ruce a nohy k loukoťovému kolu, které bylo možné roztočit. Kat mu poté palicí nebo železnou tyčí přerazil nejprve končetiny a nakonec zpravidla zlomil vaz. Kolo s rozlámaným tělem pak bylo rovněž vystaveno. Do 17. stol. existovala i možnost, že byl odsouzenec se zlomenými končetinami vpleten do kola ještě živý a ponechán svému osudu, což byla nejčastěji smrt žízní nebo v důsledku plicní embolie. Existují i zprávy o odsouzencích, kteří byli po zlámání končetin i s kolem upáleni na hranici.

Historie

Tento způsob popravy je znám již z antiky. V antickém Řecku se o něm zmiňuje dramatik Aristofanés ve své komedii Plutus. Podle Řeckých mýtů byl zpupný král Ixión, který se pokusil zneuctít bohyni Héru, v podsvětí potrestán vpletením do ohnivého kola. Tento způsob popravy znali také Římané za vlády císaře Commoda^[1]. Podle tradice (ovšem pozdější), byl použit při popravě křesťanské světice Kateřiny Alexandrijské, jejímž atributem se proto stalo právě kolo. Podle některých zpráv měl být takto popraven i Sv. Jiří. Spolehlivější je zpráva kronikáře Řehoře z Tours, podle níž Frankové za vlády dynastie Merovejců trestali závažné zločiny tak, že odsouzence položili na cestu a nechali ho přejet koly těžkého povozu. Konkrétní zprávy o použití tohoto trestu pocházejí až z 11. století.

Na českém území je poprvé doložen roku 1130, kdy takto potrestal kníže Soběslav I. účastníky spiknutí proti své vládě. Podle Dalimilovy kroniky byl na rozkaz bojovnice Vlasty vpleten do kola i mytický válečník Ctirad. Největšího rozšíření tento trest doznal během středověku a raného novověku v oblasti Francie, Svaté říše římské, Itálie a českých zemí. Občas byl užíván také ve Skandinávii a v Rusku, naproti tomu na Britských ostrovech se prakticky vůbec neuplatňoval, jediné známé použití je ze Skotska z roku 1604 při popravě vrahů lorda Kincaida^[2]. V Evropě přestal být tento způsob popravy používán na konci 18. století. Nejdéle se udržel v Prusku, kde se výjimečně používal ještě v 1. polovině 19. století, odsouzenec však býval před samotným lámáním zpravidla uškrcen nebo sťat. K poslednímu známému lámání kolem došlo v pruském městě Fromborku (nyní na území Polska) roku 1841, popraveným byl sluha Rudolf Kühnapfel, který zavraždil varmijského biskupa Stanislava von Hatten.

V umění

Renesanční a barokní umělci jako Pieter Breughel nebo Jacques Callot často zobrazovali tuto krutou popravu, když chtěli znázornit bídu a krutost světa či hrůzy války. V literatuře lámání kolem nezapomenutelným způsobem ztvárnil Karel Hynek Mácha ve svém Máji. Objevuje se také ve filmech, jako je Máj F. A. Brabce, ale také Cartouche nebo Angelika a král.

Osoby popravené lámáním kolem (výběr)

Sv. Jiří: 303 (?)
Kateřina Alexandrijská: 307
Ctirad: 9. stol. (?)
Účastníci vzpoury proti knížeti Soběslavovi I.: 1130
Jaroš, syn pražského soudce Ctibora: 1250
Eppelein von Gailingen: 1381
Martin Roháč, moravský loupežník a sériový vrah: 1571
Peter Nirsch, německý loupežník, sériový vrah a kanibal: 1581
Peter Stumpp, německý vrah podezřívaný z lykantropie: 1589
Guy Éder de La Fontenelle, bretaňský loupeživý rytíř a vůdce povstání proti králi Jindřichovi IV.: 1602
Gian Giacomo Mora, Guglielmo Piazza a dalších sedm milánských měšťanů obviněných z úmyslného rozšíření moru: 1630
Nikolaus (Nikol) List, německý loupežník známý vykrádáním kostelů: 1699
Johann Reinhold Patkul: 1707
Tomáš Uhorčík: 1713
Antoine Joseph, hrabě de Hornes: 1720
Louis Dominique Cartouche, pařížský loupežník: 1721
kníže Ivan Alexejevič Dolgorukov a dalších pět členů jeho rodu: 1739
Louis Mandrin, francouzský zbojník, pašerák a vůdce selského povstání: 1755
markýz Francisco de Távora, vévoda José de Aveiro, hrabě Jerónimo de Atouguia a dalších šest šlechticů obviněných ze spiknutí proti králi Josefu I.: 1755
Jean Calas, toulouský hugenot, neprávem obviněný z vraždy svého syna: 1762
Francesco Arcangelli, vrah archeologa Winckelmanna: 1762
Matthias Klostermayer, bavorský zbojník, pytlák a pašerák: 1771
Johann Friedrich Struensee: 1772
Ignác Schiffner (předloha Viléma z Máchova Máje): 1774
Antoine-François Desrues: pařížský travič: 1777
Vasile Ursu Nicola zvaný Horea a Ion Oargă Cloșca, vůdci selského povstání v Sedmihradsku: 1785

Odkazy

Reference

↑ Guy du Rousseaud de la Combe,Traité des matières criminelles, T. Le Gras, Paris, 1768 p. 6 Lire en ligne [archive]
↑ Buchan, Peter (1828). Ancient Ballads and Songs of the North of Scotland. 1. Edinburgh, Scotland. p. 296. Retrieved 21 March 2010.