Novou církevní provincii zřídil roku 1367 papežUrban V. na žádost polského krále Kazimíra III. Velikého jako vrchol organizace římskokatolické církevní správy na Kazimírem dobytém území západní Ukrajiny. Sídlo arcibiskupa-metropolity bylo původně v Haliči, brzy však bylo navrženo jeho přenesení do většího a obranyschopnějšího Lvova, což schválil papežJan XXIII.bulou ze dne 28. srpna 1412, vyhlášenou haličským metropolitou dne 24. prosince 1414.
Lvovská církevní provincie zabírala jihovýchodní část polské monarchie; s posuny hranic ve prospěch Ruska zde římskokatolická církevní organizace zanikala. Po trojím dělení Polska proběhlo několik reorganizačních kroků a Lvovská provincie v letech 1818–1925 odpovídala rakousko-uherské korunní zemi Haliči. Změny církevně-správních hranic v rámci obnovené Polské republiky provedl papež Pius XI. bulou Vixdum Poloniae unitas.[1] Římskokatolická církevní správa na území Ukrajiny, které připadlo Sovětskému svazu po roce 1920 (diecéze žytomyrská) a po roce 1939 (diecéze lucká a většina arcidiecéze lvovské), byla rozvrácena. Po pádu komunismu, roku 1991, byla Lvovská církevní provincie reaktivována a reorganizována tak, aby zahrnovala celé území Ukrajiny.[2]
Členění
Území provincie se člení na tyto diecéze:
Arcidiecéze lvovská (vznik 1367, do roku 1412/14 pod názvem arcidiecéze haličská) – na mapě světlemodře
Diecéze kyjevsko-žytomyrská (vznik 1397 jako diecéze kyjevská v rámci Haličské (Lvovské) církevní provincie, v letech 1798–1925 součást diecéze lucko-žytomyrské a Mohylevské církevní provincie, od 1925 diecéze žytomyrská a od roku 1998 kyjevsko-žytomyrská jako součást Lvovské církevní provincie) – na mapě šedě
Diecéze lucká (vznik kolem 1404 v rámci Haličské (Lvovské) církevní provincie, v letech 1798–1925 pod názvem diecéze lucko-žytomyrská část Mohylevské církevní provincie, od 1925 opět diecéze lucká jako součást Lvovské církevní provincie) – na mapě žlutě