Byl synem bourbonského vévody Petra I. a Isabely, dcery dcera Karla z Valois, zakladatele dynastie Valois. Po otci zdědil sklony k duševnímu onemocnění[1] a po jeho smrti na bitevním poli se roku 1356 stal vévodou bourbonským. Roku 1360 byl po uzavření tzv. míru v Bretigny jedním ze čtyřiceti rukojmích, kteří putovali výměnou za francouzského krále Jana na anglický dvůr a tam v poměrném blahobytu setrval až do roku 1366.
Po návratu musel obnovit svou autoritu ve vévodství a roku 1371 oženil s Annou z Auvergne, hraběnkou z Forezu a pak se na Pyrenejském poloostrově zúčastnil boje proti Maurům. Jindřich II. Kastilský chtěl křižáky využít ve válce proti Portugalsku, což Ludvík odmítl a vrátil se zpět do Francie. Po návratu bojoval v Normandii proti Karlovi Navarrskému. Na přelomu let 1377 a 1378 se zúčastnil slavnostního přivítání císaře Karla IV. a byl jedním z hlavních organizátorů oslav během celé císařské návštěvy francouzského dvora.
Po smrti švagra Karla V. roku 1380 byl na základě jeho poslední vůle společně s dalšími francouzskými princi jmenován poručníkem nezletilého následníka Karla VI. Na rozdíl od svých švagrů neměl přílišné politické ambice a lid ho nazýval "dobrým vévodou".[2]
V roce 1390 uspořádal společně s Janovany výpad proti Tunisu, který se do dějin zapsal jako nepříliš úspěšná Mahdijská křížová výprava.
„
Můj pane, snažně vás prosím, abyste mě za všechny služby, které jsem pro vás kdy mohl vykonat, pověřil tímto úkolem, abych mohl pracovat pro vás, pro vaše jméno a pro službu Boží. Neboť je to mé nejvroucnější přání na světe a po všech světských činech je také dobré sloužit Bohu...
O dva roky později mladý král Karel při cestě na vojenské tažení do Bretaně prodělal první ataku duševní choroby. Období vzplanutí nemoci se střídala s obdobím uzdravení, kdy si chorý panovník uvědomoval svůj stav a propadal se do depresí. V období psychotických atak ničil vše okolo sebe a nebyl schopen vládnout.[4][pozn. 1]
K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože své předchůdce v rolích rádců obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Každý z nich vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy. Ludvík Bourbonský se roku 1401 pokoušel společně s Janem z Berry zprostředkovat mezi Ludvíkem Orleánským a Filipem Smělým mír. Od roku 1405 stál na straně Ludvíka Orleánského a po jeho zavraždění roku 1407 se rozhodl odejít do ústraní. Na sklonku života se vévoda přes počáteční nesouhlas rozhodl napodobit krok svého syna a připojit se ke straně Armagnaků, zemřel v srpnu 1410 a byl pohřben do rodové nekropole v benediktinském klášteře Souvigny.
Vévodův sekretář Jan z Orronville sepsal Kroniku dobrého vévody Ludvíka Bourbonského.
↑ abEHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN80-7203-465-0. S. 291. Dále jen Francouzští králové.