Jednalo se o vynikajícího představitele drobných komických a satirických postav s velmi charakteristickým hlasem i nezaměnitelným vzhledem. Pro svůj svérázný herecký typ byl vyhledávaným i úspěšným filmovým, televizním, rozhlasovým a dabingovým hercem. Do povědomí diváků se nejvýrazněji zapsal jednak postavou afektovaného choreografa Huga v Kleinově komedii Jak svět přichází o básníky (1982), především však jako farář Otík v Troškově komediální filmové trilogii Slunce, seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991).[2]