Louise Nevelsonová
Louise Nevelsonová na snímku z roku 1976
Rodné jméno	Лія Берлявська
Narození	23. září 1899 Perejaslav, Poltavská gubernie, Ruské impérium
Úmrtí	17. dubna 1988 (ve věku 88 let) New York
Místo pohřbení	Acworth Cemetery
Občanství	americké
Vzdělání	Art Students League of New York
Alma mater	Rutgersova univerzita Newyorská liga studentů umění Atelier 17
Povolání	sochařka, malířka,
Ocenění	Cena Ženského uměleckého výboru za celoživotní přínos (1979) Národní medaile za umění (1985) čestný doktor Harvardovy univerzity čestný doktor Brandeisovy univerzity
Choť	Charles Nevelson (1920-1941)
Děti	Myron (Mike) Nevelson
Web	www.louisenevelsonfoundation.org
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louise Nevelsonová (23. září 1899, Perejaslav – 17. dubna 1988, New York) byla americká sochařka známá svými monochromatickými dřevěnými nástěnnými asamblážemi a monumentálními abstraktními sochami. Narodila se v Poltavské gubernii Ruského impéria (dnešní Kyjevská oblast, Ukrajina) v židovské rodině, která na počátku 20. století emigrovala do Spojených států. Stala se přední sochařkou hnutí abstraktního expresionismu 20. století.  

Narodila se jako Lea Berljavská (ukr. Лія Берлявська) ve městě Perejaslav Minně Sadiové a Isaacu Berljavskému, podnikateli a obchodníkovi se dřevem. Měla tři sourozence, bratra Nathana (*1898) a sestry Anitu (*1902) a Lilian (*1906). V roce 1905 rodina emigrovala do Spojených států, kde se usadila ve městě Rockland (Maine).^[1] Otec se časem stal majitelem dřevařské firmy a realitním makléřem. Lea měla silné vazby na své rodiče a již v dětství se rozhodla být umělkyní, pracovat se dřevem a pokračovat v rodinné tradici. V roce 1918 dokončila střední školu a začala pracovat jako písařka v místní advokátní kanceláři. V červnu 1920 se provdala za bohatého židovského podnikatele Charlese Nevelsona a přestěhovala se do New Yorku. Začala studovat malbu, kresbu, zpěv, herectví a tanec. V roce 1924 se manželé s dvouletým synem Myronem (později zvaný Mike) přestěhovali do Mount Vernonu ve státě New York. Rodinný život Louisu Nevelsonovou neuspokojoval a od roku 1929 studovala umění na Art Students League v New Yorku. V roce 1931 nechala svého syna Mikea na starost rodičům a odjela do Evropy. V Mnichově studovala šest měsíců u Hanse Hofmanna a poté navštívila Itálii a Francii, kde poprvé uviděla africké umění v Muzeu člověka.^[1]

Po návratu do New Yorku v roce 1932 se s manželem rozešla (oficiálně bylo manželství ukončeno rozvodem v roce 1941) a pokračovala ve studiu na Art Students League. V roce 1933 krátce spolupracovala s Diegem Riverou jako jeho asistentka na nástěnné malbě Muž na křižovatce pro Rockefellerovo centrum. V roce 1935 vyučovala nástěnnou malbu v Brooklynu jako součást programu Works Progress Administration (WPA).^[2] Až do roku 1939 pracovala pro WPA v divizi malířství a sochařství. Vyučovala také na umělecké škole v rámci Educational Alliance School of Art založené bohatými židovskými filantropy na Manhattanu.

Nevelsonová experimentovala s raným konceptuálním uměním pomocí nalezených předmětů a zabývala se malbou a litografií, než zasvětila své životní dílo sochařství. Hluboce na ní zapůsobilo umění primitivních národů Afriky a indiánská keramika. Navštívila Latinskou Ameriku a byla ovlivněna mayskými ruinami a stélami v Guatemale. Později si založila velkou sbírku staré indiánské keramiky a afrických i předkolumbovských skulptur.^[1] Během třicátých let začala Nevelsonová vystavovat své práce na skupinových výstavách. V roce 1936 vyhrála svou první sochařskou soutěž v galerii A.C.A v New Yorku. Zpočátku se jí stěží dařilo přežít prodejem některých svých děl, i když její reputace rostla. Počátkem 40. let se přestěhovala na dolní Manhattan a začala dělat své montáže z nalezených kusů dřeva. V roce 1941 měla první samostatnou výstavu v newyorské galerii Nierendorf. Poté, co v Muzeu moderního umění vystavila zdobenou krabici na čištění bot, dostalo se jí pozornosti tisku.^[3] V roce 1945 jí otec krátce před smrtí koupil dům na Manhattanu.^[4] Nevelsonová v něm často pořádala setkání se členy různých uměleckých skupin.

Navzdory rostoucí popularitě u uměleckých kritiků se Nevelsonová potýkala s finančními problémy. Začátkem padesátých let vyučovala sochařství v programech vzdělávání dospělých ve veřejném školském systému Great Neck na Long Islandu. Od roku 1955 spolupracovala s galerií Colette Robertsové, kde měla řadu samostatných výstav. Tam vystavila některá ze svých nejvýznamnějších děl z poloviny století, například Nevěsta černého měsíce, První osobnost. Na výstavě Moon Garden + One v roce 1958 ukázala své první velké nástěnné dílo, Nebeskou katedrálu. Rozměrné sochy natřené jednotnou barvou jí přinesly komerční úspěch. Prostřednictvím Normana Cartona, malíře ukrajinského původu, uzavřela v roce 1958 smlouvu s galerií Marthy Jacksonové, která jí zajistila stálý příjem. Koupila si nový dům na Spring Street v manhattanské čtvrti Little Italy, ve kterém shromažďovala své rozsáhlé umělecké sbírky. Jejími nejbližšími důvěrníky byli její přítel, dramatik Edward Albee, a její asistentka, řidička, kamarádka a spolubydlící Diana MacKownová.^[2] V roce 1960 měla svou první samostatnou výstavu v Evropě v Galerii Daniela Cordiera v Paříži. V roce 1962 byla její práce vybrána na 31. bienále v Benátkách a Whitney Museum of American Art zakoupilo černou zeď Young Shadows (1959–1960).^[5]

V letech 1957–1964 působila v The New York Artists Equity Association (NYAE), podporující americké umělce, nejprve jako prezidentka newyorské pobočky, později jako prezidentka národní organizace.^[6] V roce 1959 byla Nevelsonová pozvána Muzeem moderního umění v New Yorku, aby se zúčastnila výstavy Šestnáct Američanů (Sixteen Americans), představující nové americké umění. Šedesátiletá sochařka vystavovala společně s mladými umělci, jako byli Jasper Johns, Robert Rauschenberg nebo Frank Stella. Vystavená instalace Svatební hostina (Dawn's Wedding Feast) byla průlomovým dílem, které sklidilo velké uznání a dostalo její jméno do povědomí veřejnosti.

V roce 1962 kvůli právnímu sporu s jednou galerií přišla téměř o celý majetek a proto přijala stipendium v Institutu Tamarind v Los Angeles. Během šestitýdenního studijního pobytu vytvořila 26 litografií s použitím nekonvenčních materiálů, jako je fáčovina a krajka na litografickém kameni.^[7]

Od roku 1963 spolupracovala s Pace Gallery, kterou vedl Arnold Glimcher. Po zbytek své kariéry tam pořádala výstavy nových prací přibližně každé dva roky. V roce 1967 měla svou první muzejní retrospektivu ve Whitney Museum, která představila více než sto jejích děl od kreseb z 30. let až po nejnovější díla. V roce 1968 byla zvolena do Národního institutu umění a literatury.^[3] V roce 1969 jí byla udělena medaile Edwarda MacDowella za zásluhy o americkou kulturu a umění. V té době dosáhla Nevelsonová jako umělec nejen uznání kritiků, ale i komerčního úspěchu. Mohla zaměstnávat i několik asistentů, kteří pomáhali zhotovit její monumentální díla na zakázku pro veřejný prostor. Nevelsonová sama podporovala svou slávu a popularitu svým okázalým stylem oblékání a výrazným líčením.

V roce 1973 zorganizovalo Walker Art Center velkou výstavu jejích prací, která v následujících dvou letech putovala po celé zemi ( San Francisco, Dallas, Atlanta, Kansas City , Cleveland). V následujícím roce měla samostatné výstavy v Berlíně a Paříži.^[4]

V průběhu let Nevelsonová obdržela šest čestných doktorátů, mimo jiné z Rutgers University, Harvard University a dalších a také řadu ocenění, včetně zlaté medaile za sochařství od American Academy of Arts and Letters v roce 1983 a National Medal of the Arts v roce 1985.

Louise Nevelsonová zemřela 17. dubna 1988 ve svém domě v New Yorku. V době své smrti byla považována za jednoho z nejvýznamnějších amerických sochařů dvacátého století.^[3] Její dílo lze nalézt ve více než 200 uměleckých muzeích a veřejných prostorách po celém světě, mimo jiné ve sbírkách Tate Gallery v Londýně, The Museum of Modern Art v New Yorku, Art Institute of Chicago, Walker Art Center v Minneapolis nebo Izraelské muzeum v Jeruzalémě.^[4]

V roce 2005 byla založena Nadace Louise Nevelsonové pečující o její odkaz.^[4] V roce 2018 byla ve Whitney Museum of American Art v New Yorku uspořádána výstava The Face in the Moon, která se zaměřila na její práci v oblasti kresby, tisku a koláže a představila její postup od lidského těla k abstrakci.^[8]

Začínala kreslením a malováním. V různých obdobích své kariéry se věnovala leptu, litografii a dalším technikám, ale od poloviny třicátých let se soustředila na sochařství.

Její rané sochy byly především ze sádry a hlíny. Často používala staré předměty, které našla na ulicích (kousky dřeva, hřebíky, krabice, kusy nábytku, kola atd.). Po neúspěchu výstavy nazvané Klaun jako střed svého světa, ve které z nalezených předmětů vytvořila sochy z cirkusu, v roce 1943 začala vytvářet abstraktní kubistické figurální studie z materiálů, jako je kámen, bronz, terakota a dřevo. Vytvořila skulptury performačního zaměření, typické pro dynamický ráz její tvorby, jako sousoší Moving-Static-Moving (Pohyb-nehybnost-pohyb, 1949).

Od roku 1954 používala ve svých sochách šrot a odpad z budov určených k demolici (Nevěsta Černého měsíce, První osobnost). V tomto období natírala dřevo na černo a připravovala zcela černé exponáty, aby zdůraznila souhru světla a stínu podél obrysů každého kusu. Její vlastní dílo začalo narůstat do monumentálních rozměrů a překračovalo hranice děl v lidském měřítku z počátku 40. let 20. století.^[1] Nevelsonová byla průkopníkem myšlenky site-specific instalací. Na výstavě Moon Garcden+One pokryla prostor galerie od podlahy ke stropu svými trojrozměrnými stěnami a volně stojícími sestavami. Dřevěný nástěnný reliéf Nebeská katedrála (1958) má přes 11 stop na výšku a 10 stop na šířku. Je složen ze 116 krabic vyplněných fragmenty předmětů různých tvarů. Nástěnné skulptury byly tvořeny z různých předmětů, úlomků, střepů, které byly seskupeny do krabic a beden. Jednotný tmavý nátěr dodával dílu stínový gotický ráz.

Od 60. let 20. století vytvářela díla také v bílé a zlaté barvě. V té době také začala uzavírat své malé sochy do dřevěných krabic (Royal Tide I).^[3] Instalace Svatební hostina za úsvitu (Dawn’s Wedding Feast, 1959) zaplnila celou galerii nástěnnými konstrukcemi i volně stojícími a závěsnými sloupy a dalšími prvky připomínajícími architektonické formy. Na rozdíl od předchozích byl monochromatický nátěr v bílé barvě. Pro sérii prací vystavených na bienále v Benátkách v roce 1962 použila zlatou barvu.^[2] V letech 1972–1973 vytvořila své trojrozměrné sochy Dream Houses z malých kousků dřeva sestavených do tvarů domů a charakteristicky natřených černou barvou.

Pokračovala ve stavbě stěn z černého dřeva, ale také pokračovala ve výrobě konstrukcí z hliníku, plastu a kovu. Experimentovala i s dalšími materiály, plexisklem, sklolaminátem nebo ocelí Cor-ten. Tyto nové materiály jí umožnily přesunout sochy z galerií a muzeí do veřejných prostor. V roce 1964 vytvořila dvě nástěnná díla: Pocta 6 000 000 #1 (Židovské muzeum v New Yorku) a Pocta 6 000 000 #2. (Izraelské muzeum v Jeruzalémě) jako poctu obětem holokaustu. Na podzim roku 1969 byla pověřena Princetonskou univerzitou, aby vytvořila monumentální venkovní sochu z oceli Cor-ten (její první) nazvanou Atmosphere and Environment X.^[4] Nevelsonová z tohoto materiálu navrhla řadu dalších venkovních děl pro Temple Israel v Bostonu (1973), Federální soud ve Filadelfii, Chase Manhattan Bank v New Yorku, Embarcadero Center v San Franciscu (1977). V roce 1972 darovala městu New York ocelovou sochu Night  Presence IV.^[4]

V roce 1975 navrhla kapli (Chapel of the Good Shepherd) pro luteránský kostel svatého Petra v centru Manhattanu. Nevelsonová použila ke zvýraznění určitých prvků a světelných odrazů na její výzdobu plátkové zlato a zlatou barvu ve spreji.^[9] V roce 1978 byl malý pozemek na dolním Manhattanu přejmenován na náměstí Louise Nevelsonové a umělkyně tam instalovala 7 velkých ocelových soch ve tvaru stromu (Shadows and Flag).^[4] Tato práce byla jednou z 22 veřejných zakázek realizovaných společností Nevelson, z nichž každá byla vytvořena pro speciálně vybrané místo.^[2]

• 
  The Face in the Moon (1953-1955) litografie
• 
  The Magic Garden (1953-1955), litografie
• 
  Black Moon (1959)
• 
  Sky Cathedral-Moon Garden Wall (1956-1960)
• 
  Rain Garden Zag II. (1977)
• 
  Transparent Horizont (1975), kampus MIT Cambridge, Massachusets
• 
  Night Wall I (1972) v areálu právnické fakulty Harvardovy univerzity
• 
  Shadows and Flag (1978), Louise Nevelson Plaza, New York City
• 
  Atmosphere and Environment X (1965), univerzita Princeton
• 
  detail stěny v kapli kostela sv. Petra (1975), New York
• 
  detail výzdoby v kapli kostela sv. Petra (1975), New York
• 
  Sky-landscape (1988), Washington D.C.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Louise Nevelson na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Louise Nevelson na Wikimedia Commons
• Nadace Louise Nevelsonové (anglicky)
• Nevelsonová v encyklopedii Jewish Women's Archive (anglicky)