Louis Nicolas de Félix, hrabě de Muy
Busta maršála de Muy z roku 1776 (sbírky Metropolitního muzea umění, New York)
Ministr války Francouzského království
Ve funkci: 2. června 1774 – 10. října 1775
Předchůdce	Emmanuel de Vignerot d'Aiguillon
Nástupce	Louis Claude de Saint-Germain
Vojenská služba
Služba	Francie
Hodnost	maršál Francie (1775), generálporučík (1748), maréchal de camp 1745, brigádní generál 1743
Narození	23. září 1711 Aix-en-Provence
Úmrtí	10. října 1775 (ve věku 64 let) Versailles
Profese	politik
Ocenění	rytíř Řádu svatého Ducha rytíř Řádu sv. Michala maršál Francie
Commons	Louis Felix d'ollieres
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Louis Nicolas Victor de Félix d'Ollières, hrabě de Muy (francouzsky Louis Nicolas Victor de Félix d'Ollières, comte de Muy et de Grignan, chevalier de Muy) (23. září 1711 Aix-en-Provence – 10. října 1775 Versailles) byl francouzský šlechtic, vojevůdce, dvořan a politik 18. století. V armádě sloužil od dětství, díky blízkým vztahům ke královské rodině prodělal rychlou kariéru a bez zvláštních zásluh naknec dosáhl nejvyšší hodnosti maršála Francie (1775). Na počátku vlády Ludvíka XVI. zastával funkci ministra války (1774–1775). Proslul mimo jiné jako mecenáš zeměpisných námořních výprav v Tichomoří a Indickém oceánu.

Pocházel ze šlechtického rodu z Provence, byl mladším synem Jeana-Baptiste de Félix, markýze de Muy (1670–1759), parlamentního rady v Aix.^[1] V armádě sloužil již od devíti let a již v roce 1731 byl plukovníkem. Poprvé aktivně bojoval za války o polské dědictví, kdy se zúčastnil tažení na Rýně. Později rychle postupoval v hodnostech za války o rakouské dědictví, kdy se stal brigádním generálem (1743), poté dosáhl hodnosti maréchal de camp (generálmajor, 1745). Bojoval v bitvě u Fontenoy (1745), poté se pod velením Mořice Saského zúčastnil dalších operací v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie) proti vévodovi z Cumberlandu. V závěru války byl povýšen na generálporučíka (lieutenant-général, 1748). Znovu aktivně bojoval v sedmileté válce, kdy měl funkci generálního proviantmistra záložní armády. S maršálem de Broglie operoval ve Vestfálsku a 29. července 1760 obdržel samostatné velení v bitvě u Warburgu. Toto střetnutí prohrál, přestože měl vůči protivníkovi Ferdinandovi Brunšvickému výraznou početní převahu. Bitva u Warburgu s definitivní platností zastavila dosud úspěšný francouzský postup v severním Německu.^[2] Hrabě de Muy v roce 1764 získal Řád sv. Ducha, později se stal také rytířem Řádu sv. Ludvíka.

Od mládí patřil k úzkému okruhu přátel dauphina Ludvíka, předčasně zemřelého dědice Ludvíka XV. Mimo jiné patřil také k blízkým spolupracovníkům dlouholetého ministra války a námořnictva vévody de Choiseul a zasazoval se o udržení francouzských koloniálních zájmů v Indii. Později proslul podporou a finančními příspěvky na zeměpisné výpravy francouzských mořeplavců (Kerguélen, Bougainville) v Indickém a Tichém oceánu. Na počátku vlády Ludvíka XVI. byl v červnu 1774 jmenován ministrem války (Sécretaire de la guerre) s titulem státního ministra (Ministre d'État) (s podporou prvního ministra Maurepase.^[3] V březnu 1775 získal nejvyšší armádní hodnost maršála Francie (maréchal de France).^[4]. Nedlouho poté ale zemřel na následky nezdařené operace ledvinových kamenů. Na základě poslední vůle byl pohřben po boku svého patrona dauphina Ludvíka v katedrále sv. Štěpána v Sens.

Jeho manželkou byla Marie Antoinette de Blanckart (1730-1803), která byla původně jeptiškou, seznámili se za sedmileté války, ale vzali se až v roce 1774.^[5] Manželství zůstalo bezdětné, Marie Antoinette za francouzské revoluce emigrovala, ale později se vrátila a dožila v soukromí ve Francii.

• KOVAŘÍK, Jiří: Sedmiletá válka. Bitvy a osudy válečníků VIII. 1756–1763; Praha, 2021; 463 s. ISBN 978-80-7497-377-2

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Louis de Félix de Muy na Wikimedia Commons
• Životopis maršála de Muy na webu histoireeurope.fr