Lotte Stam-Beese

Lotte Stam-Beese
Narození28. ledna 1903
Rokitki
Úmrtí16. listopadu 1988 (ve věku 85 let)
Krimpen aan den IJssel
Alma materBauhaus
Povoláníarchitektka, urbanistka, fotografka a producentka
DětiAriane Stam
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charlotte Ida Anna „Lotte“ Stam-Beese (rozená Beese, 28. ledna 1903 Reisicht, okres Goldberg, Slezsko – 18. listopadu 1988 Krimpen aan den Ijssel) byla německá fotografka, architektka a urbanistka. Podílela se na rekonstrukci Rotterdamu po druhé světové válce.

Život a dílo

Lotte Stam-Beese se narodila v Reisichtu ve Slezsku (dnes Rokitky, Polsko). V mládí pracovala jako tkadlena v Drážďanech.[1][2] Od roku 1926 studovala na Bauhausu v Dessau, kde se učila u Josefa Alberse, Wassilije Kandinského, Joosta Schmidta a Gunty Stölzl. Přestože byla zapsána na studium tkalcovství, navštěvovala kurzy fotografie a architektury, což vedlo ke změně jejího povolání.[3][2]

V roce 1927 byla jednou z prvních žen, které navštěvovaly fakultu architektury Bauhausu, a první ženou, která studovala u Hannese Meyera a Hanse Wittwera.[3] Po odchodu z Bauhausu pracovala v Berlíně u Huga Häringa a poté u Hannese Meyera. Později pracovala na několika rozsáhlých projektech v Brně s Bohuslavem Fuchsem.[4]

Po Meyerově odchodu do SSSR ho následovala do Moskvy, kde pracovala pro Marta Stama. Po několika měsících se přestěhovala zpět do Brna, aby pokračovala v práci v architektonické firmě Bohuslava Fuchse, a v Brně porodila syna Petra.[2] Beese dala Fuchse k soudu, protože jí, jak vyplývá z korespondence s právníkem, odmítl vyplatit potřebný příspěvek na tříměsíční mateřskou dovolenou, který jí nabídl. Do jeho firmy se již nevrátila a vzhledem ke svému postavení svobodné matky a prohlubující se hospodářské krizi se snažila najít v Brně novou práci.[5][6] V Brně vstoupila do kulturní organizace Levá fronta a byla členkou KSČ.[6]

V dubnu 1932 se přestěhovala do ukrajinského Charkova, kde se opět setkala s architektem Martem Stamem. V rámci Mayové brigády (vedl ji bývalý architekt Frankfurtu Ernest May) se podílela na přestavbě města Orsk. V roce 1934 založila spolu s Martem Stamem, za něhož byla provdána do roku 1943, v Amsterdamu kancelář „Stam en Beese Architecten“. Byla členkou sdružení architektů De 8, pro které psala články.[7] V roce 1935 se jí narodila dcera Ariane. Ve svých 37 letech byla díky svým jedinečným předchozím zkušenostem přijata k zahájení studia architektury na VHBO v Amsterdamu.[8] Kombinace studia a péče o dvě děti zvyšovala tlak na její manželství se Stamem. V roce 1943 se rozvedli poté, co se Stam dopustil nevěry, Lotte Stam-Beeseová se však rozhodla ponechat si Stamovo jméno, protože příslušnost k jeho příjmení jí mohla zajistit náskok jako nezávislé architektce v Nizozemsku. V roce 1944 ukončila studium na amsterodamské škole architektury.[5][6]

Pendrecht, Rotterdam

Nejvíce se proslavila rekonstrukcí města Rotterdam po skončení války. Od roku 1946 byla první ženou, která vedla post na tamním odboru městského plánování. V roce 1947 navrhla první ulici bez aut v Nizozemsku[9] a v následujících dvaceti letech stavěla v Rotterdamu sociální a inovativní sídliště.[10] Mimo jiné vypracovala plány sídlišť:

  • Kleinpolder (1946–1952),
  • Pendrecht (1948–1952),
  • Westpunt v Hoogvlietu (1956–1957),
  • het Lage Land (1961–1962) a
  • Alexanderpolder/Ommoord (1957–1971).[2][10][11]

Později přijala nabídku vyučovat na Akademii architektury a urbanismu v Amsterdamu.

Předtím, než se začala věnovat architektuře, byla Beeseová úspěšnou fotografkou. Profesionálně však pracovala jen krátce v letech 1926–1928 a její práce byly často publikovány. Nyní jsou součástí sbírek Muzea moderního umění v New Yorku,[12] Muzea Arthura M. Sacklera a Muzea J. Paula Gettyho.[13]

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Lotte Stam-Beese na německé Wikipedii a Lotte Stam-Beese na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Lotte Beese (-Stam). bauhaus-online.de [online]. 2015-07-05 [cit. 2023-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  2. ↑ a b c d Beese, Charlotte Ida Anna (1903-1988). resources.huygens.knaw.nl [online]. [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b Lotte Beese : Bauhaus100. www.bauhaus100.de [online]. 2017-11-07 [cit. 2023-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  4. ↑ Lotte Stam-Beese (1903-1988) : from 'Entwurfsarchitektin' to urban-planning architect. ArchitektúrA & UrbAnizmUs [online]. 2017 [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Oosterhof, J. (2017). "Lotte Stam-Beese (1903–1988) : from 'Entwurfsarchitektin' to urban-planning architect" (PDF). Architektúra & Urbanizmus. 51 (1–2): 94–105.
  6. ↑ a b c Dům umění města Brna Lotte Stam-Beese – spolupracovnice Bohuslava Fuchse. www.dum-umeni.cz [online]. [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ RÖSSLER, Patrick; OTTO, Elisabeth. Frauen am Bauhaus wegweisende Künstlerinnen der Moderne. Deutsche Erstausgabe. vyd. München: [s.n.], 2019. 192 s. Dostupné online. ISBN 978-3-95728-230-9, ISBN 3-95728-230-6. OCLC 1057850143 S. 116–117. 
  8. ↑ Damen & Devolder. Lotte Stam-Beese 1903–1988. Rotterdam: Rotterdamse Kunststichting. 1993. S. 20–21, 24.
  9. ↑ Lotte Beese (-Stam) | Bauhaus Online. bauhaus-online.de [online]. 2015-07-05 [cit. 2023-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  10. ↑ a b architectureguide.nl - Urban Design Pendrecht, Lotte Stam-Beese, Rotterdam. www.architectureguide.nl [online]. [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. 
  11. ↑ Pendrecht - introductie. www.mario-bosch.nl [online]. [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. 
  12. ↑ Lotte (Charlotte) Beese. Artist [online]. [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. 
  13. ↑ Lotte Beese (The J. Paul Getty Museum Collection). The J. Paul Getty Museum Collection [online]. [cit. 2023-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • OOSTERHOF, Hanneke. Lotte Stam-Beese. Engagierte Architektin und Stadtplanerin. In: Frau Architekt. Seit mehr als 100 Jahren: Frauen im Architekturberuf. Over 100 Years of Women in Architecture.. Berlin: Hrsg. von Mary Pepchinski u. a. Wasmuth, Tübingen, 2017. ISBN 978-3-8030-0829-9. S. 178–187. 

Externí odkazy