Llywelyn ap Gruffydd, někdy také zván Llywelyn Poslední (velšskyLlywelyn Ein Llyw Olaf;[pozn. 1]anglickyLlywelyn the Last, 1223? – 11. prosince1282) byl posledním knížetem nezávislého Walesu předtím, než tato země byla ovládnuta anglickým králem Eduardem I.
Život
Llywelyn byl druhým synem Gruffydda ap Llywelyn Fawra. Po smrti dědečka se stal králem severovelšského království Gwynedd jeho strýc Dafydd ap Llywelyn. Jeho otec Gruffydd a jeho bratr Owain byli zpočátku vězněni a poté předáni jako rukojmí Jindřicha III. Gruffydd zemřel při pokusu o útěk z londýnského Toweru roku 1244. Llywelyn a Owain se dohodli roku 1247 s Jindřichem III., který svolil k tomu, aby vládli v části Gwyneddského království. Později se Llywelyn s Owainem nepohodl; v červnu 1255 Llywelyn nad vojskem Owaina a jeho spojence Dafydda zvítězil a stal se tak samostatným panovníkem.
V Anglii Simon z Montfortu porazil roku 1264 v bitvě u Lewes královo vojsko a zajal krále. Llywelyn s ním začal roku 1265 jednat a nabídl mu 30 000 marek za trvalý mír a jeho uznání jako vládce Walesu. Po Montfortově smrti zahájil Llywelyn ve Walesu ofenzívu, aby využil času, než si anglický král upevní pozici. Roku 1267 podepsali oba mírovou dohodu z Montgomery, která Llywelyna uznala panovníkem celého Walesu. Cenou byl roční poplatek ve výši asi 30 000 marek. Llywelynovy ambice nesli nelibě někteří menší vládci především v jižním Walesu.
Llywelynova novodobá socha
Llywelyn si znepřátelil anglického krále Eduarda I. i tím, že nadále udržoval styky s rodem Montfortů a oženil se se Simonovou dcerou Eleonorou.[pozn. 2] Eduard ho roku 1276 prohlásil za vzbouřence a následující rok sestavil velkou armádu na tažení do Walesu. V létě 1277 část jeho vojska obsadila ostrov Anglesey a druhá se utábořila u Deganwy. Llywelynovo vojsko tím ztratilo zásoby potravin a on sám byl nucen jednat. Výsledkem bylo omezení jeho vlády pouze na Gwynedd.
Na počátku roku 1282 mnoho menších velšských panovníků, kteří roku 1277 podporovali Eduarda proti Llywelynovi, ztratili iluze o chování anglických důstojníků, napadli Angličany na hradu Hawarden a zahájili obléhání Rhuddlanu. Tato vzpoura se rozšířila i do jiných oblastí Walesu. Llywelyn, podle dopisu, který poslal arcibiskupu canterburskému, nebyl zapojen do plánování této rebelie. Nicméně cítil se zavázán podporovat svého bratra a tak vypukla válka.
Události měly podobný průběh jako roku 1277, když Eduard obsadil Anglesey a zabral úrodu. Llywelynovi bylo nabídnuto velké panství v Anglii, pokud se stáhne, ten to ale odmítl. Nechal Dafydda, aby zajistil obranu Gwyneddu a sám se vydal s vojskem na jih, aby tak otevřel další frontu. V bitvě u Orewin Bridge byl však v prosinci 1282 zabit. Přesné okolnosti nejsou známy, ale dobové prameny se shodují, že byl s malou skupinkou nejvěrnějších vylákán od svého vojska do pasti. Poté Eduard nechal Llywelynovi useknout hlavu, tu nabodnout na kopí, ukázat své armádě a následně poslat do Londýna, kde byla nad branou Toweru vystavena lidem k posměchu. Visela tam ještě řadu let.[1]
Po Llywelynově smrti morálka velšského vojska opadla, a i když Dafydd odolával, byl následující rok poražen, zajat a popraven.[pozn. 3] Eduard poté Gwyneddu odňal veškeré královské insignie a roku 1301 svému následníku udělil titul prince z Walesu.
Odkazy
Poznámky
↑doslovný význam přídomku je „Náš poslední vůdce/obránce“
↑Eleonora byla z matčiny strany vnučkou anglického krále Jana Bezzemka, tudíž její případné mužské potomstvo teoreticky mohlo později vznést nárok na anglický trůn.
↑Spolu s ním byla zajata i jeho rodina a také Llywelynova roční dcerka, princezna Gwenllian. Tu Eduard nařídil převézt do východoanglického kláštera, kde zůstala uvězněna po celý zbytek svého více než půlstoletého života.
