Linkový kód je libovolný způsob reprezentace digitálního signálu pro přenos elektrickým kabelem v základním pásmu, bez použití modulace. Linkové kódy se používají i pro přenos optickými kabely, pro magnetický a optický záznam informací a na principu linkových kódů jsou vytvořeny i čárové kódy.

Nejjednodušší linkový kód Non Return to Zero, u kterého je nula reprezentována jednou úrovní napětí a jednička jinou, je pro některá použití nevýhodný:

• může obsahovat stejnosměrnou složku
• neposkytuje prostředky pro synchronizaci přijímače s vysílačem
• nemá prostředky pro odhalování chyb přenosu

Proto byla vyvinuta celá řada dalších linkových kódů pro různá použití. Moderní linkové kódy jsou obvykle konstruovány tak, aby zabezpečily synchronizaci přijímače s vysílačem a zároveň používaly minimální šířku pásma pro dosažení co největší přenosové rychlosti nebo co největší hustoty záznamu.

Linkové kódy je možné rozdělit podle různých kritérií:

• Dělení podle počtu úrovní:
  • dvojúrovňové
  • trojúrovňové
  • víceúrovňové
• Dělení podle návratu k nule:
  • s návratem k nule (anglicky Return to Zero, RZ)
  • bez návratu k nule (anglicky Non Return to Zero, NRZ)

Mezi linkové kódy patří:

• Non Return to Zero (NRZ – bez návratu k nule)
• Return to Zero (RZ – s návratem k nule)
• Bipolární kódování (AMI – Alternate mark inversion)
• CMI (Coded Mark Inversion)
• BMC
• Hammingův kód
• HDB3
• Pulzně amplitudová modulace (PAM)
• 2B1Q
• Kódování Manchester
• Diferenciální kódování Manchester
• 4B5B
• 5B3T

• Modulace
• Fyzická vrstva

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Linkový kód na Wikimedia Commons