Libkovice (německyLiquitz) jsou bývalá obec, která se nacházela v severozápadních Čechách v okrese Most. Obec ležela podél Lomského potoka zhruba 1,5 km severovýchodně od obce Mariánské Radčice v nadmořské výšce 251 metrů. Výměra k. ú.Libkovice u Mostu činí 748 ha. Libkovice jsou posledním souvislým sídelním útvarem v této oblasti, který byl zlikvidován kvůli těžbě hnědého uhlí. Ke zboření obce došlo přes silný odpor občanské společnosti (Hnutí DUHA, Greenpeace aj.) v roce 1992. Poslední pozůstatek po obci – kostel sv. Michaela – byl srovnán se zemí o deset let později. V prostoru k těžbě nakonec nikdy nedošlo. Dnes jsou Libkovice jako místní část a katastrální území součástí obce Mariánské Radčice.
Název
Název vesnice byl odvozen z osobního jména Libek (Ľubek) ve významu ves lidí Libkových. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Lubcouiz (1186), in Lubtitz (1209), Lubcowitz (1240), Luczkowicz (1340), Lucwicz (1341), Lukuicz a Lugucz (1352), Luknicz a Lignicz (1369), Luknicz a Luguicz (1384/1385), Luknicz a Lugnicz (1399), Luknicz (okolo roku 1405), Likwjczy (1575), Likwitz (1787), Liquitz a Likwitz nebo Likowitz (1833)..[2]
Po roce 1850 se Libkovice staly osadou Mariánských Radčic, ale posléze se osamostatnily. V letech 1850-1896 byly součástí okresu Teplice, v letech 1896-1960 se nacházely na území okresu Duchcov a od roku 1960 jsou součástí okresu Most.
Tradiční obživou obyvatel bylo zemědělství, především chov dobytka. Teprve v poslední třetině 19. století došlo v okolí k rozvoji uhelného dolování a tím i k demografickým a ekonomickým změnám v Libkovicích. V roce 1884 byl otevřen důl Kaisergrube u Mariánských Radčic, roku 1889 Jan I v Lomu a další. Rostl počet obyvatel a tradiční německá obec se začala novými příchozími z vnitrozemí počešťovat. Učitelem a významným organizátorem života zdejší české menšiny byl tehdy Václav Freiman, pozdější poslanec parlamentu a prvorepublikový předseda okresní správní komise v Duchcově.[3]
Během 1. republiky zde vznikla cihelna, sklárna a továrna na keramické zboží. Během druhé světové války byl v Libkovicích zřízen zajatecký tábor. Po válce tento tábor sloužil jako sběrný pro osoby určené k odsunu. Byli zde zadržováni rovněž němečtí cisterciáčtí mniši z blízkého Oseka (včetně opata Eberharda Harzera), kteří byli určeni k odsunu ač během celé války se nijak neprovinili.[4] Do roku 1989 byla v Libkovicích věznice.[5]
V roce 1987 bylo rozhodnuto o demolici obce, kterou nezvrátily ani společenské změny po roce 1989. Úřady vydaly demoliční výměr jen několik měsíců po revoluci a podstatná část obce byla navzdory protestům postupně zbořena v letech 1991-1993, aby uvolnila prostor pro rozšíření těžby uhlí státního podniku Doly Hlubina. Osud obce neodvrátila ani blokáda, konaná zde od 1. prosince 1992. Ještě v prosinci si přijel situaci na místo samé prohlédnout i prezident Václav Havel. Po tříměsíčním zákazu bourání vydaném tehdejším ministrem průmyslu a obchoduVladimírem Dlouhým byl v květnu 1993 vydán opětovný příkaz k demolicím. Následovala jej vyhrocenější blokáda, při níž došlo i k fyzickým konfrontacím. Na základě těchto událostí byl ředitel státního podniku Doly Hlubina pan Stružka ministrem Dlouhým odvolán a až do října 1993 se nebouralo. 13. října 1993 zbouraly buldozery podstatnou část libkovické hlavní ulice, po nichž následoval další, neúspěšný pokus o blokádu. Nového roku se dočkal jen kostel a dalších 15 domů. Kostel byl navzdory slibu nového vlastníka Mostecké uhelné, že jej zachová a nechá zastřešit, v srpnu 2002 nakonec stržen rovněž. Spor o zbourání Libkovic a zdejší blokáda se staly jednou z formujících událostí soudobého českého ekologického hnutí. Po tamním neúspěchu se pozornost občanských sdružení přesunula na obce, jež jsou další v řadě – zejména na město Horní Jiřetín.[6]
Paradoxně se uhlí v těchto místech nikdy netěžilo, protože se území bývalé obce nachází již za hranicí dobývacího prostoru stanoveného územními limity těžby schválenými českou vládou v roce 1991.
Bourání obce a boj místních obyvatel za její záchranu zachytil fotograf Ibra Ibrahimovič v seriálu černobílých fotografií nazvaným Libkovice, svědomí severu. Jeho snímky jsou také součástí knihy Libkovice: Zdař bůh.[7]
V roce 2019 na území bývalé obce proběhl záchranný archeologický výzkum, během kterého došlo k odkrytí základů původního kostela, pohřebiště a základů několika budov.[8][9]
Obyvatelstvo
Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 1 794 obyvatel (z toho 914 mužů), z nichž bylo 1 138 Čechoslováků, 640 Němců, jeden příslušník jiné národnosti a patnáct cizinců. Kromě římskokatolické většiny zde žilo sedm evangelíků, deset členů církve československé, pět židů, dva členové nezjišťovaných církví a 908 lidí bez vyznání.[10] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 2 314 obyvatel: 1 435 Čechoslováků, 848 Němců, čtyři příslušníky jiné národnosti a 27 cizinců. Z nich se 1 230 hlásilo k římskokatolické církvi, třicet k církvím evangelickým, 57 k církvi československé, jeden k izraelské, šestnáct lidí patřilo k nezjišťovaným církvím a 980 jich bylo bez vyznání.[11]
Počty obyvatel mezi lety 1980 až 1992 (k 31. 12.)[14]
Rok
1980
1981
1982
1983
1984
1985
1986
1987
1988
1989
1990
1991
1992
Počet obyvatel
1028
974
960
935
927
913
876
865
851
614
332
146
20
Pamětihodnosti
Pseudorenesanční kostel sv. Michaela na návsi postavený v letech 1893–1895 za oseckého opata Siegla na místě zbořeného původního kostela sv. Mikuláše, kostel zbořen jako poslední zbytek Libkovic v roce 2002.
↑PROFOUS, Antonín. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam změny. Svazek II. CH–L. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1949. 706 s. Heslo Libkovice, s. 592.
↑Václav J. Freiman [online]. knihovna-teplice.cz [cit. 2011-11-18]. Dostupné online.
↑KONOPÍK, Petr. Osudy oseckého kláštera v letech 1938 – 1950. Praha, 2015. Diplomová práce. Ústav dějin křesťanského umění. Vedoucí práce Tomáš Petráček. s. 25. Dostupné online.
↑ Policie České republiky, nedatováno [cit. 2015-11-21]. Dostupné online.
↑ANDER, Martin. Dokonané dílo zkázy. Sedmá generace [online]. 2003-02-26 [cit. 2018-08-28]. Dostupné online.
↑Susan Gockeler, Ibra Ibrahimovič a Hester Reeve: Libkovice: Zdař bůh. Divus, 1997. 175 s. ISBN80-902379-1-6
↑Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 207.
↑Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 59.
↑Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN80-250-1310-3. S. 406, 407.