Leopold Viktorin z Windischgrätze

Leopold Viktorin
hrabě z Windischgrätze
Erb rodu Windischgrätzů
Erb rodu Windischgrätzů
Místodržitel v Dolních Rakousích
Ve funkci:
1742 – 1746
PanovníkMarie Terezie
PředchůdceZikmund Bedřich z Khevenhülleru
NástupceJan Ferdinand I. z Kuefsteina
Státní a konferenční ministr s pověřením pro finanční záležitosti
Ve funkci:
1735 – ?
PanovníkKarel VI.
Skutečný tajný rada
Ve funkci:
1723 – ?
PanovníkKarel VI.
Císařský vyslanec v Nizozemí
Ve funkci:
1719 – 1725
PředchůdceFilip Ludvík Václav ze Sinzendorfu
NástupceKarel Ferdinand Königsegg
Říšský dvorní rada
Ve funkci:
1716 – ?
PanovníkKarel VI.
Císařský komorník
Ve funkci:
1711 – 19. prosince 1746
PanovníkKarel VI., František I. Štěpán
Narození17. září 1686
Řezno
BavorskoBavorsko Bavorsko
Úmrtí19. prosince 1746 (ve věku 60 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Choť(1714) Marie Ernestina ze Strassolda (1695–1766)
RodičeGottlieb Amadeus z Windischgrätze (1630–1695) a Marie Terezie ze Saurau (1657–1713)
DětiLeopold Karel (1718–1746)
Příbuznívnuk: Josef Mikuláš z Windischgrätze (1744–1802)
Profesepolitik
Náboženstvířímskokatolické
Oceněnírakouský Řád zlatého rouna (1739; č. 692)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leopold Viktorin Jan Vilém hrabě z Windischgrätze (německy Leopold Victorin Johann Wilhelm Graf von Windisch-Graetz, či též von Windischgrätz; 17. září 1686, Řezno – 19. prosince 1746, Vídeň) byl německo-rakouský šlechtic, diplomat a politik. V mládí se uplatnil jako diplomat Habsburků v Nizozemí a Francii, později se stal ve Vídni státním ministrem a v roce 1739 získal Řád zlatého rouna. Kromě statků v Rakousku vlastnil po matce a starším bratrovi také majetek v Čechách (Červená Lhota) a na Moravě (Přerov).

Životopis

Zámek Červená Lhota, majetek Leopolda Viktorina Windischgrätze v letech 1727–1746

Pocházel ze starého šlechtického rodu Windischgrätzů, narodil se jako nejmladší syn Gottlieba Amadea z Windischgrätze (1630–1695) a jeho třetí manželky Terezie, rozené hraběnky ze Saurau (1657–1713).

Po kavalírské cestě a krátkých studiích na univerzitě v Utrechtu vstoupil do císařských služeb. V roce 1711 se stal císařským komorníkem, v roce 1716 byl jmenován říšským dvorním radou.[pozn. 1][1] V letech 1719–1725 byl císařským vyslancem v Nizozemí, mezitím zastupoval zájmy habsburské monarchie na kongresech v Cambrai (1722) a Soissons (1723).[2] V roce 1723 byl jmenován skutečným tajným radou. Od roku 1735 byl státním a konferenčním ministrem s pověřením pro finanční záležitosti a v roce 1739 obdržel Řád zlatého rouna.[3] Vliv si udržel i na počátku vlády Marie Terezie a v roce 1741 ji doprovázel na korunovační sněm do Uher. Závěr své kariéry strávil ve funkci místodržitele v Dolních Rakousích (1742–1746). Císařským dekretem z roku 1745 mu bylo v hierarchii nejvyšších státních úředníků přiznáno druhé místo za kancléřem Ulfeldem.

Majetkové poměry

Zámek Přerov, majetek Leopolda Viktorina Windischgrätze v letech 1713–1732

Po úmrtí matky zdědil v roce 1713 moravská panství Přerov a Čekyně, kde se ale vzhledem k téměř trvalému pobytu v zahraničí a ve Vídni prakticky nezdržoval. V roce 1727 po starším bratru Arnoštu Bedřichovi zdědil kmenová rodová panství v Rakousku (Trauttmansdorf, St. Peter) a také statky v Čechách (Červená Lhota). V návaznosti na to prodal v roce 1732 Přerov. Neuváženým hospodařením a vysokými náklady na reprezentaci ve státních úřadech přivedl rodové dědictví do vysokého úvěrového zatížení. I když byla jeho pozůstalost v roce 1747 vyčíslena na 900 000 zlatých, majetek byl zadlužen do výše 700 000 zlatých.[4]

Manželství a rodina

Jeho manželkou se v roce 1714 stala hraběnka Marie Ernestina ze Strassolda (1695–1766), která předtím jako dvorní dáma doprovázela císařovnu Alžbětu Kristýnu na cestách po Evropě. Z jejich manželství se narodily čtyři děti, dvě z nich zemřely v mládí, nakonec Leopold přežil i svého druhorozeného syna Leopolda Karla (1718–1746) a dva vnuky.

Koncem roku 1746 byl ze širší rodiny naživu jen dvouletý vnuk Josef Mikuláš (1744–1802), který se stal zakladatelem knížecí větve Windischgrätzů, v době nezletilosti ale přišel o značnou část zadluženého majetku.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Členem říšské dvorní rady byl jmenován 21. května 1716 spolu s Janem Ferdinandem I. z Kuefsteina, který byl také diplomatem a později Windischgrätzovým nástupcem ve funkci dolnorakouského místodržitele. Spolu s nimi byl v roce 1716 do říšské dvorní rady uveden také hrabě Karel Antonín Serényi.

Reference

  1. ↑ Chronologische Liste des Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 152 dostupné online
  2. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 397 ISBN 978-80-7422-574-1
  3. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 278
  4. ↑ K majetkovým poměrům Windischgrätzů v polovině 18. století in: HOFMANN, Gustav: Náklady na výchovu mladého šlechtice v polovině 18. století in: Západočeský sborník historický 5; Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň, 1999; s. 127–146

Související články

Externí odkazy