LGBT v Paříži představuje subkulturu LGBT osob v hlavním městě Francii, Paříži.

Pověst Paříže jako centra LGBT života sahá až do středověku. V té době byli Pařížané pravidelně odsuzováni a někdy popravováni za praktikování sodomie a jiných homosexuálních aktivit. Literární historik Maurice Lever (1935–2006) poznamenává, že v 18. století se v Paříži různé subkultury vyvinuly v „homosexuální svět“, s vlastním jazykem, pravidly, kódy, rivalitou a klany. Uvádí také historické důkazy, že mezi aristokratkami a zdejšími prostitutkami docházelo k lesbickým vztahům.^[1]

Mezi mužskou aristokracií 17. století je známo, že Filip I. Orleánský a Louis Joseph de Vendôme měli vztahy s muži. Spisovatelé Henri-Lambert de Thibouville (1710–1784) a Charles de Villette (1736–1793), oba přátelé Voltaira, byli homosexuálové. Mademoiselle Raucourt (1756–1815) byla populární herečkou 18. století, dokud její homosexuální styky neskandalizovaly Paříž a neznamenaly konec její kariéry.

Jean Diot a Bruno Lenoir byli upáleni zaživa před pařížskou radnicí v roce 1750 za to, že měli homosexuální styk. Jedná se o poslední Francouze odsouzené k trestu smrti za homosexualitu. Připomíná je pamětní deska na křižovatce Rue Montorgueil a Rue Bachaumont, kde byli zatčeni.

Charles d'Éon de Beaumont (1728–1810) byl francouzský diplomat a špión, který pronikl v ženské podobě na dvůr ruské císařovny Alžběty Petrovny. Od roku 1777 žil dalších 33 let jako žena.

Za Francouzské revoluce byla sodomie dekriminalizována v roce 1791. Ekonomický boom Belle Époque na přelomu 19. a 20. století vynesl Paříži pověst bohémského města, což se projevilo i v existenci queer kultury. Vznikla síť stále spíše utajených míst pro LGBT lidi, včetně salonů, barů, kaváren a veřejných lázní, zejména na Montmartru a poblíž Les Halles. Gayové se také setkávali v zahradách u Carrouselu, na Avenue des Champs-Élysées nebo poblíž burzy.

Také lesby a bisexuální ženy se zviditelňují, a to jak ve veřejné sféře, tak v kulturních dílech. V Paříži se objevily bary, restaurace a kavárny jako byly Le Hanneton a Le Rat Mort, které navštěvovaly a provozovaly lesby. Soukromé salony počátku 20. století, jako byly ty, které organizovaly Američanky Nathalie Clifford Barney a Gertrude Steinová přitahovaly umělce a spisovatele té doby. Kurtizána Liane de Pougy vydala v roce 1901 úspěšný román založený na jejím příběhu s Barney s názvem L'Idylle Sapphique. Spisovatelka Colette a její milenka Mathilde de Morny hrály v pařížských kabaretech lesbické divadelní scény, které zakázala až cenzura. Turistické průvodce z té doby zmiňují lesbické salony, kavárny a restaurace a také zmínky o nevěstincích pouze pro lesby. Toulouse-Lautrec ztvárnil na mnoha svých obrazech pařížské lesbické a bisexuální umělkyně, jako byly tanečnice Louise Weber, Jane Avril, May Milton nebo Cha-U-Kao.

Oscar Wilde strávil svá poslední léta v hotelu v Paříži, kde se spřátelil s André Gidem, rovněž homosexuálem. Paul Verlaine zde měl intenzivní vztah s básníkem Arthurem Rimbaudem. Jean Cocteau byl významným členem intelektuální a umělecké společnosti Paříže na počátku 20. století.

Ve 20. letech se stal crossdressing oblíbenou zábavou, přičemž Le Monocle byl oblíbeným místem pro ženy ve smokingu a Clair de Lune, Chez Ma Cousine, La Petite Chaumière a další kluby přitahovaly muže v ženských šatech. Na začátku 20. století byla Paříž považována za hlavní město LGBT, přestože Amsterdam, Berlín a Londýn měly více míst setkávání. Bylo to dáno viditelností queer komunity. Když ve 30. letech nacisté v Berlíně potlačili homosexuály, Paříž se stala jejich druhým domovem.

Během nacistické okupace Francie za druhé světové války zvýšila francouzská vláda legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku ze 13 na 15 let pro heterosexuální osoby a na 21 let pro vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Tento zákon zůstal zachován i po válce, poté byl v roce 1974 věk snížen na 18 let a v roce 1982 na 15 let. Tresty za praktikování „nepřirozených“ homosexuálních aktů s nezletilými byly pokutovány a trestány odnětím svobody od šesti měsíců do tří let.

Paříž si po skončení druhé světové války zachovala image hlavního města LGBT. Ve 40. letech 20. století Jean Genet, tulák, prostitut a drobný zlodějíček, vydal pět explicitních autobiografických románů, které ocenili i francouzští umělci. Zahraniční LGBT umělci a spisovatelé nadále navštěvovali Paříž a román Jamese Baldwina o homosexualitě z roku 1956, Giovanniho pokoj, vychází z jeho pobytu v Paříži.

V 50. a 60. letech policie a úřady tolerovaly homosexuály, pokud jejich chování zůstávalo v soukromí. Asociace Arcadie, první homosexuální organizace ve Francii, a stejnojmenný časopis byly založeny v Paříži v roce 1954 Andrém Baudrym za pomoci Jeana Cocteaua a Rogera Peyrefitte. Baudry byl zatčen a pokutován za „neslušnost“ v roce 1955. V roce 1960 byl zaveden zákon o neslušném chování na veřejnosti, který zvýšil policejní obtěžování LGBT lidí.

Razie v gay barech probíhaly v 50. a 60. letech někdy i za spolupráce provozovatelů. Lesby měly tendenci preferovat soukromé salonky před gay bary. Návštěvníci barů často pocházeli z dělnické třídy, jiné vrstvy se obávaly o poškození své pověsti. Chez Moune, otevřený v roce 1936, a New Moon byly lesbické kabarety na Place Pigalle; oba byly v 21. století přeměněny na smíšené noční kluby.

Po studentských nepokojích v květnu 1968 a vzestupu feminismu byla v roce 1971 vytvořena Front homosexuel d'action révolutionnaire. Některé lesby, včetně autorky Monique Wittigové, se nakonec oddělily od Fronty a vytvořily vlastní uskupení Les Gouines Rouges.

V 70. letech 20. století byly zničeny policejní spisy o homosexuálech a bylo zrušeno mnoho zákonů proti chování LGBT osob.

Vzestup AIDS způsobil novou vlnu aktivismu v Paříži koncem 80. a začátkem 90. let.

Když byly ve Francii v roce 2013 legalizovány sňatky osob stejného pohlaví pro francouzské LGBT páry, setkalo se to s nepřátelstvím některých obyvatel, kteří odpověděli akcí La Manif pour tous (manifestace pro všechny). Většina Francouzů však podporuje manželství osob stejného pohlaví a v roce 2013 se 77 % Francouzů domnívalo, že homosexualita by měla být společností akceptována.

Marais, kde jsou místa oficiálně pojmenována na paměť LGBT osobností a událostí jako je Place Harvey-Milk, Jardin Mark-Ashton, Rue Pierre-Seel nebo Place des Émeutes-de-Stonewall, je současná gay čtvrť Paříže. Na začátku 20. století byly místy setkávání LGBT komunity Montmartre a Pigalle.

V 50. letech se tradiční místo setkávání LGBT lidí přesunulo do Saint-Germain-des-Prés. Pro gaye byla v 60. a 70. letech populární Rue Sainte-Anne na hranicích 1. a 2. obvodu.

Mezi LGBT podniky v Paříži patří bary, kluby, restaurace a obchody. Stéphane Leroy uvádí, že 70 % těchto podniků se nachází v prvních čtyřech městských obvodech a 40 % leží v Marais.^[2]

Lesbický časopis La Dixième Muse a časopisy pro gay muže Têtu a Préf sídlí v Paříži. Mezi průkopníky v tomto směru paří časopis Juventus, který vycházel v roce 1959 od května do listopadu, a Arcadie.

V říjnu 1966 socialistický radní Coutrot prohlásil, že chování LGBT osob poškozuje mezinárodní image Paříže a cestovního ruchu. V květnu následujícího roku Edouard Frédéric-Dupont, konzervativní radní, požádal policii, aby zvýšila úroveň dohledu ve čtvrti mezi Boulevardem Raspail a Place Saint-Germain-des-Prés, což vedlo k mnoha zatčením.

V roce 2002 byl socialista Bertrand Delanoë jako první otevřený gay zvolen starostou Paříže. Ve stejném roce byl pobodán během Nuit Blanche, když se mísil s veřejností. Jeho útočník policii řekl, že nenávidí „politiky, socialistickou stranu a homosexuály“.

Každoročně se v Paříži koná pochod s názvem Marche des fiertés LGBT Paris.

V roce 2012 Ludovic-Mohamed Zahed oznámil, že chce v Paříži otevřít mešitu přátelskou k LGBT. Plánoval otevřít mešitu v bývalém buddhistickém chrámu ve východní Paříži. Mešita byla otevřena v roce 2012. Rektor Velké pařížské mešity Dalil Boubakeur sdělil, že není možné mít mešitu přátelskou k LGBT, která by zároveň respektovala pravidla islámu.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku LGBT à Paris na francouzské Wikipedii.

• Le Marais
• Gay Games 2018
• Centre LGBT Paris-Île-de-France

• JAOUEN, Romain. L'inspecteur et l'"inverti" : la police face aux sexualités masculines à Paris, 1919-1940. Rennes: Presses universitaires de Rennes, 2018. ISBN 978-2-7535-6540-1. (francouzsky) 
• CARON, David Henri; LE GAUFEY, Guy. Marais gay, Marais juif : pour une théorie queer de la communauté. Paris: EPEL, 2015. ISBN 978-2-35427-163-3. (francouzsky) 
• PASTORELLO, Thierry. Sodome à Paris : fin XVIIIe-milieu XIXe siècle, l'homosexualité masculine en construction. Grâne: Créaphis, 2011. ISBN 978-2-35428-043-7. (francouzsky) 
• BARBEDETTE, Gilles; CARASSOU, Michel. Paris gay 1925. Paris: Non-lieu, 2008. ISBN 978-2-35270-049-4. (francouzsky) 
• REVENIN, Régis. Homosexualité et prostitution masculines à Paris 1870-1918. Paris: L'Harmattan, 2005. (francouzsky) 
• DE BUSSCHER, Pierre-Olivier; ROMMEL, Mendès-Leite. Back-rooms : microgéographie "sexographique" de deux back-rooms parisiennes : appropriation de l'espace et gestion de la sexualité face au VIH. Lille: Gai-Kitsch-Camp, 1997. ISBN 2-908050-40-4. (francouzsky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu LGBT v Paříži na Wikimedia Commons
• (francouzsky) Historie LGBT komunity v Paříži