Kulturní dezintegrace

Kulturní dezintegrace je typ sociokulturní změny, při níž probíhá úpadek kultury. Nastává zánik dosavadní společenské organizace a kulturních institucí, protože společnost se přestává identifikovat s doposud uznávanými hodnotami.

Proces sociokulturní změny

Sociokulturní změna je přirozený proces v každé společnosti. Proces kulturní proměny nemá stále stejnou rychlost, ale má tendenci ji neustále zvyšovat.[1]

Dva základní faktory podporují sociokulturní změny ve společnosti:

  • přirozený a kontinuální vývoj lidské společnosti z vnitřních příčin (endogenní proces)
  • migrace obyvatelstva a kulturní difúze (exogenní proces)[2]

Charakteristika kultury se utváří přijímáním a vylučováním kulturních vzorů, přičemž každý z nich musí projít procesem sociální akceptace. Samotný pojem dezintegrace nemusí vždy znamenat úplný zánik kultury, ale může se jednat pouze o přechodnou fázi předcházející výrazné změně ve společnosti, např. revoluci.[3]

Současně můžeme pozorovat i opačný proces, kulturní integraci, kdy dochází k uniformizaci a sjednocování kultury.[4]

Příčiny kulturní dezintegrace

Zdrojem sociokulturního vývoje je lidská vynalézavost a inovace.[2]

Rozvoj komunikace, ať už ve smyslu pohybu lidí nebo předávání informací, odstartoval proces difúze - přenos kultury či jejich prvků z jedné společnosti do druhé.[5]

Kulturní dezintegrace může nastat i za předpokladu, že se společenské třídy sobě natolik vzdálí, že se stanou odlišnými kulturami.[6]

V industriálním a postindustriálním období byl primárním faktorem sociokulturních změn rozvoj technologií, zatímco v dnešní době můžeme za nejvýznamnější příčinu kulturní dezintegrace označit globalizaci, která propojuje společnosti a kultury celého světa za cenu stírání kulturních rozdílů. Dalšími faktory, které mají vliv na sociokulturní změny jsou demografický proces, politické organizace, společenské ideologie, náboženství a věda. Kulturní dezintegraci mohou podpořit i vleklé politické krize a reformátorská hnutí.  V neposlední řadě je to také způsob šíření a uchovávání informací.[7]

Následky kulturní dezintegrace

Příčinou kulturní dezintegrace přestávají lidé uznávat zažité společenské hodnoty, opouštějí své kulturní role a rozpadá se systém sociálních vztahů. Právě tyto faktory zajišťují jednotlivcům pocit společenské stability a bezpečí, jelikož z nich vyvozují vlastní chování a mohou také díky nim předpokládat chování ostatních.[8]

Jako projev otřesu kulturních norem a vzorů můžeme ve společnosti pozorovat narůstající deviantní chování.[9]

Zvratu kulturní dezintegrace lze docílit:

  1. obnovením kulturního uspořádání
  2. asimilací do nové kultury (znamená zánik původní kulturní identity)
  3. vytvořením nového kulturního uspořádání[9]

Příklad

Jako názornou ukázku z historie lze uvést rozpad společné kultury vzniklé staletým soužitím Němců a Čechů v českých zemích. Začal v polovině 19. století a skončil druhou světovou válkou.[10]

Úrovně dezintegrace

Kulturní dezintegrace se vyskytuje nejen jako celospolečenský jev, ale také u malých skupin a jednotlivců. Takovou malou skupinou může být rodina, jejíž tradiční formu může narušit např. výměna tradičních rolí v manželství po výrazném kariérním vzestupu jednoho z manželů nebo distance mezi rodiči a jejich potomky zapříčiněná vyšším vzděláním.[1]

Společenská struktura má mít vliv i na integraci jednotlivce, proto se negativní dopad může projevit i na psychice jedince. V dnešních rozsáhlých společnostech se jednotlivec nemusí podřizovat jednotnému vzorci chování vyplývajícímu z jeho společenské role. Svobodný výběr sebeurčení ve společnosti umožňuje individualizaci osobnosti, ale také může způsobovat vnitřní nejistotu a zmatení vycházející z protikladnosti společenských rolí.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967. S. 44. 
  2. ↑ a b ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2219-4. S. 66. 
  3. ↑ KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967. S. 40–43. 
  4. ↑ KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967. S. 45. 
  5. ↑ KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967. S. 42. 
  6. ↑ ELIOT, Thomas Stearns. Notes towards the definition of culture. 3rd impression. London: Faber and Faber, 1949. S. 24. 
  7. ↑ ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2219-4. S. 76–81. 
  8. ↑ KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967. S. 43. 
  9. ↑ a b ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2219-4. S. 76. 
  10. ↑ HÖHNE, Steffen; UDOLPH, Ludger. Deutsche - Tschechen - Böhmen: Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert. Köln: Böhlau, 2010. ISBN 978-3-412-20493-8. S. 9. 
  11. ↑ KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967. S. 44–45. 

Literatura

  • ELIOT, T. S. Notes towards the definition of culture. 3rd impression. London: Faber and Faber, [1949].
  • HÖHNE, Steffen a Ludger UDOLPH, ed. Deutsche - Tschechen - Böhmen: Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert. Köln: Böhlau, 2010. Intellektuelle in Prag. ISBN 978-3-412-20493-8.
  • KŁOSKOWSKA, Antonina. Masová kultura: kritika a obhajoba. Praha: Svoboda, 1967.
  • ŠUBRT, Jiří. Soudobá sociologie. V Praze: Karolinum, 2013. ISBN 978-80-246-2219-4.