Nejstarší písemná zmínka o kostele pochází z roku 1355. Dne 3. července odkázala vdova po lounskémkonšelu Mikuláši Vlčkovi hřivickému faráři Velislavovi jednu kopu grošů ročně.[4] Až do roku 1425 pak následuje nesouvislá řada pěti dalších duchovních správců, z nichž Rudolf z Hořan (1397) byl rytířského stavu.[5] Hřivický kostel byl vybavený slušným nemovitým majetkem. V předhusitském období platil ze žateckého děkanátu pátý nejvyšší desátek.[6] Ze 16. století známe jmény jen dva faráře, Jiřího Klučovského a Jana Lukvina, naposledy připomínaného v roce 1549.[7] Po polovině 16. století pravděpodobně nebyla hřivická fara obsazena. Začátkem osmdesátých let totiž na faře sídlil jakýsi Mikuláš Tkadlec, který byl dlužen šlechtičně Aleně z Močidlan na Hrádku. V roce 1603 se ale v kostele mše prokazatelně sloužily.[8] Je proto možné, že se už před třicetiletou válkou stal hřivický Svatý Jakub kostelem filiálním ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Opočně, jak tomu bylo po třicetileté válce. Pro opočenskou farnost včetně Hřivic se zavedly matriky v roce 1648.
Součástí kostelního areálu je zděná zvonice. Je patrně starší než dnešní budova kostela.[9] Profilace ostění oken v horní části věže se zdá naznačovat vzniku stavby ve druhé polovině 17. století. Ve zvonici je umístěn zvon Jakub z roku 1506. Existence zvonice je zřejmě důvodem, proč při novostavbě kostela nebyla postavena věž. Příčinou novostavby měl být požár, ke kterému došlo snad na počátku 20. let 18. století. Z roku 1723 totiž pochází projekt nového kostela, který vypracoval schwarzenberský architekt Anton Erhard Martinelli.[10] Stavbu financoval schwarzenberskýpatronátní úřad.[11]
Ve čtyřicátých letech 19. století usilovali Hřivičtí o zřízení lokálie. Za tím účelem se v roce 1847 stavěla nová farní budova, do níž se o rok později nastěhoval duchovní. Hřivický kostel se tak stal lokálií farního kostela v Opočně. V roce 1858 byla hřivická farnost obnovena, do jejího okrsku patřily vesnice Konětopy, Pnětluky, Markvarec a Solopysky. Roku 2016 byla fasáda kostela rekonstruována.
Jednolodní kostel má obdélníkový půdorys se zaoblenými nárožími a polokruhově zakončený presbytář, k jehož jižní straně je připojena sakristie zaklenutá křížovou klenbou. Boční fasády jsou rozčleněné lizénovými rámci a obdélnými okny. Dominantní částí kostela je vstupní průčelí rozdělené lizénovými rámci. Ve střední části je vstupní portál a výklenky v užších bočních částech obsahují sochy svatého Vojtěcha a svatého Prokopa z roku 1746 od Františka Rottera. Další socha (svatý Kryštof) ze stejné doby, jejímž je pravděpodobným autorem, stojí ve výklenku v nejzazší části presbytáře. Průčelí je dále zdůrazněno vysokým kladím, nad kterým je štít s volutovými křídly a trojúhelníkovým nástavcem.[12]
Střední část kostelní lodi je zaklenutá plackovou klenbou, na kterou nad kruchtou a u vítězného oblouku navazují pole talířové klenby. V presbytáři je také použita příčná placková klenba, na kterou v závěru navazuje koncha oddělená pásem, který přechází do dvojice pilastrů v bočních zdech. Dvojice portálů v bočních zdech vede na hřbitov a do sakristie.[12]
Zařízení
Uvnitř převažuje rokokové zařízení, ale hlavní portálový oltář z první čtvrtiny 18. století je barokní. Zdobí ho obraz Stětí svatého Jakuba z 20. století od E. Neumanna a tři sochy: svatý Petr, svatý Pavel a Nejsvětější Trojice. Rokokový boční oltář svaté Anny Samotřetí, který vznikl po polovině 18. století, doplňují sochy svatého Jana Nepomuckého a svatého Josefa. K vybavení dále patří kazatelna se sochou žehnajícího Krista a čtrnáct rustikálních barokních obrazů křížové cesty. Autorem kazatelny a soch v interiéru je pravděpodobně také František Rotter.[12]
Od roku 1742 jsou v kostele uváděny varhany, zřejmě malý pozitiv. Roku 1768 vyrobil varhanář z Lokte Josef Pleyer pro Hřivice nový, větší nástroj. Ten roku 1896 do současné podoby upravila pražská firma Rejna a Černý.[13]
Galerie
Plastika sv. Kryštofa na vnější straně presbytáře
Plastika sv. Vojtěcha na průčelí kostela
Plastika sv. Prokopa na průčelí kostela
Odkazy
Reference
↑MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 71–72.
↑KUČA, Karel. České, moravské a slezské zvonice. Praha: Libri, 2001. ISBN80-7277-018-7. S. 161.
↑IVANEGA, Jan. „Wohl, tüchtig und tauerhafft.“ Stavební aktivity na schwarzenberských panstvích za knížete Adama Františka (1703–1732) [online]. Filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, 2015 [cit. 2020-06-20]. Dostupné online.
