PROFILPELAJAR.COM

Jak veliký byl Atlás, v tak velkou se proměnil horu:
v pohoří ruce a plece, vous s vlasyse ve hvozdy mění,
co bylo dříve hlavou, to nyní je temenem horským,
kosti se kamenem stanou. A zmohutněv na všecky strany,
vyrostl do nedozírna (tak bozi, jste rozhodli) takže
nebe i se spoustou hvězd vtom spočine na jeho plecích.

Ovidius, Proměny, Kniha IV, řádky 655-662^[1]

Kosmický, či prvotní, obr, bytost či muž, je motiv bytosti, která v sobě obsahuje celý vesmír či jím prostupuje a jednotlivým částím vesmíru odpovídají části jejího těla, objevující se v mnoha světových mýtech o uspořádání a vzniku světa. V některých případech kosmický člověk během procesu stvoření umírá a z různých částí jeho těla svět vzniká, a často je také androgynní, což Mircea Eliade vyložil jako znak počáteční úplnosti, která je narušena, aby mohl vzniknout svět.

Kosmickému člověku se podobá motiv kosmického vejce, z něhož taktéž vzniká svět a v kterém může být též svět obsažen. Oba motivy mohou mít společný původ, ale jen zřídka jsou kombinovány.^[2]^[3]

Tento motiv je někdy považován za typicky indoevropský, ale objevuje se v mýtech o prvotních bytostech, které těžko mohly být indoevropskými mýty ovlivněny, například o babylónské Tiamat, aztécké Tlaltecuhtli nebo tahitském Ta'aroavi.^[4]

Podle indologa Michaela Witzela lze počátky tohoto motivu spojit s mýty paleolitických loveckých společností, či dokonce mýty neadrtálskými, přičemž kosmického obra spojuje s obrazem uloveného a zabitého zvířete, především medvěda. Na podporu svého názoru uvádí medvědí oběť u Sámů, sibiřských kmenů a Ainuů, a tabu týkající se kostí zabitých zvířat: Nesmí být poškoženy, aby se zvíře mohlo znovu zrodit.^[2]

Indoevropané

Mýtus o kosmické bytosti se objevuje v mnoha indoevropských náboženstvích, kde je úzce spjat s mýtem o prvotním člověku, jehož rekonstruované praindoevropské jméno je *Jemos „Dvojče“. Vztah obou motivů je však nejasný, například podle Martina L. Westa byly původně oddělené: Podle prvního hermafroditní Dvojče zplodilo samo ze sebe lidstvo, podle druhého byl Prvotní obr zabit a z jeho těla stvořen svět. Naopak Jaan Puhvel považuje oba motivy za vzájemně provázané a spojuje je s podáním o vzniku společenských tříd z těl prvotních bytostí.^[3]^[5]^[6]

Jako příklady lze uvést, že:

Védský Puruša byl obětován a z jehož těla vznikli bohové, svět i společenské třídy, a zároveň je v něm svět obsažen.^[7]
V zarathuštrismu je znám první člověk zvaný Gajómart, někdy popisovaný jako obr, který je zabit Ahrimanem a jeho daévy, z jehož těla vznikly kovy a z jehož semene se zrodil první lidský pár Mašja a Mašjánag.^[8]^[9]
V severském náboženství se objevuje prvotní obr Ymi, který je zabit Ódinem a jeho bratry, kteří z jeho těla stvořili svět.
V Ovidiových Proměnách je obří titán Atlás proměněn Perseem v kámen a taktéž nese rysy kosmického obra.

Historik náboženství Bruce Lincoln ve své knize Myth, Cosmos and Society z roku 1986 identifikoval, jaké části těla prvotní bytosti se typicky mění ve složky světa, a indolog Ferenc Ruzsa jeho závěry upravil a shrnul:

maso či tělo – země, hora, hlína či půda;
kosti – kamení či hory;
vlasy – rostliny, stromy či lesy;
krev či tělní tekutiny – voda, moře, řeka či rosa;
dech či duch – vítr, vzduch či aithér;
oči či tvář – slunce, úsvit či slunce a měsíc;
hlava – nebesa;
mysl, srdce či hruď – měsíc;
mozek či myšlenky – oblaka, nekonečné světlo či půda;

Další příklady

V Číně je znám obr Pangu, zrozený z kosmického vejce, který zemřel poté, co oddělil nebesa a zemi, a z jehož těla vznikl svět. Podle některých hypotéz byl tento motiv do Číny přenesen z Indie.^[3]

Kosmickým bytostem se podobá také babylónská Tiamat, bohyně prvotních slaných vod, které Marduk roztříštil svým kyjem lebku. Z horní části jejího těla pak vytvořil Nebesa, z dolní části, na které při souboji stál, pak Zemi, z Tiamatiných ňader vznikly hory, z jejích očí vytekl Eufrat a Tigris, z jejích slin se stala oblaka.^[10]^[11]

Aztécká Tlaltecuhtli byla zabita Quetzalcoatlem a Tezcatlipocou a z různých částí jejího těla byly vytvořeny různé prvky stvoření.

Tahitský Ta'aroa, poté, co rozbil kosmické vejce, ve kterém se před stvořením světa nacházel a také stvořil ze svého těla, s výjimkou své hlavy.^[12]

Složitějším příkladem může být japonský mýtus o stvoření, kde velké množství božstev, včetně Slunce a Měsíce, vzniká v souvislosti se smrtí stvořitelské bohyně Izanami. Ta podle kroniky Kodžiki se svým druhem Izanagim Izanami na počátku zplodila japonské ostrovy. Poté však nastal obtížný porod boha ohně Kagu-cučiho, během kterého se ze zvratků, výkalů a moči Izanami rodila další božstva, a který skončil smrtí bohyně. Izanagi nejprve upadl do zármutku a z jeho slz se zrodila bohyně Nakisawame, poté zabil boha ohně, z jehož těla se následně zrodili další božstva. Po návratu z podsvětí, kde se neúspěšně pokoušel svoji ženu získat zpátky, se musel rituálně očistit, což vedlo ke vzniku dalších božstev, včetně Amaterasu a Cukujomiho, když čistil své oči, a Susanooa, když čistil svůj nos.

Jako kosmický obr může být také chápán churritsko-chetitský Ullikummi, čedičové monstrum, které muselo být odříznuto od skály-obra, na které stálo, aby bylo zabráněno zničení bohů.^[2]

Galerie

Trilóka Puruša „Puruša tří prostorů“ na gudžarátské miniatuře, cca 1840-1860
Višnu Višvarúpa s nebesy od hlavy po břicho, zemí na slabinách a podsvětím na nohou, na radžastánském akvarelu, cca 1800-1850
Adam Kadmon obsahující jednotlivé sefiry
Člověk obsahující celý vesmír jako ilustrace koncepce mikrokosmu a makrokosmu, ilustrace z knihy Roberta Fludda Utrisque Cosmi, 1619

Odkazy

Reference

↑ Ovidius. Proměny. [s.l.]: Svoboda, 1974. S. 130.
↑ ^a ^b ^c WITZEL, Michael. The Origins of the World's Mythologies. Oxford: Oxford University Press, 2013. ISBN 978-0199812851. S. 117–119, 477.
↑ ^a ^b ^c TVRDÁ, Pavlína. Analýza motivů kosmického vejce a rozpadu obra ve stvořitelských mýtech. Praha, 2015. Bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Oldřich Král. Dostupné online.
↑ RUZSA, Ferenc. Is the Cosmic Giant an Indo-European myth? [online]. [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. (anglicky)
↑ WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 356-359.
↑ PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-177-8. S. 324–330.
↑ DALAL, Roshen. Hinduism: An Alphabetical Guide. [s.l.]: Penguin India, 2010. ISBN 978-0143414216.
↑ SHAKI, Mansour. Encyclopædia Iranica - Gayomart [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online.
↑ CERETI, Carlo. Encyclopædia Iranica - Gayomard [online]. [cit. 2019-10-02]. Dostupné online.
↑ BLACK, Jeremy; GREEN, Anthony. Gods, Demons and Symbols of Ancient Mesopotamia: An Illustrated Dictionary. [s.l.]: University of Texas Press, 1992. ISBN 978-0292707948. S. 177–178.
↑ PORTER, J. R. Mytologie světa. In: Praha: Slovart, 1997. ISBN 80-7209-034-8. S. 62.
↑ Ta'aroa [online]. Oxford Reference [cit. 2021-03-08]. Dostupné online. (anglicky)