Korejské demilitarizované pásmo (anglicky: Korean DMZ, korejsky: 한반도 비무장 지대) je pás země protínající Korejský poloostrov zhruba na polovinu v okolí 38. rovnoběžky, který slouží jako nárazníková zóna mezi Severní a Jižní Koreou. Je 250 km dlouhé a přibližně 4 km široké. Pásmo vzniklo v roce 1953 po ukončení korejské války.
Na severní straně hranice se nachází přibližně 700 000 severokorejských vojáků a na jižní straně hranice je asi 400 000 jihokorejských vojáků.[zdroj?] Přímo v zóně se nachází vesnice Pchanmundžom, která je sídlem Společné bezpečnostní oblasti (Joint Security Area) a současně jediným dotekovým místem mezi oběma Korejemi. Další dvě vesnice jsou na obou stranách demilitarizované zóny sobě navzájem na dohled, na jihokorejské straně „vesnice svobody“ Täsong-dong a na severokorejské straně „vesnice míru“ Kidžong-dong, nazývaná též vesnice propagandy.[1]
Různá místa demilitarizovaného pásma včetně Společné bezpečnostní oblasti jsou cílem jihokorejského turismu.[2]
Historie
Korejská válka byla dalším projevem studené války. Na konci druhé světové války byl korejský poloostrov okupován dvěma nejvýznamnějšími světovými mocnostmi, a to Sovětským svazem a USA. Hranicí byla 38. rovnoběžka. Sovětský svaz okupoval oblast jemu bližší, tedy severní Koreu (komunistická – KLDR). USA okupovaly Jižní Koreu (demokratická; 1988 Olympijské hry v hlavním městě Soulu).
Toto rozdělení vedlo ke vzniku Korejské lidově demokratické republiky v severní části (v čele s Kim Ir-Senem) a Korejské republiky v jižní části (s autoritativním prezidentem Li Syn-Manem). V roce 1948 vojenské jednotky z Korejského poloostrova odsunul SSSR, o rok později USA. Již v červnu roku 1950 překročila vojska KLDR (se souhlasem SSSR) hranice (38. rovnoběžku) a rychle obsadila skoro celou Jižní Koreu. Severní Korea se domnívala, že se obyvatelé jihu připojí k nim a vytvoří na celém korejském poloostrově komunistickou republiku.
O vzniklém konfliktu jednala rada bezpečnosti OSN. Ta označila (na žádost USA) KLDR za agresora a v červenci 1950 rozhodla o vyslání vojsk OSN do jižní Koreje (90% tvořila americká vojska – v čele s gen. McArthurem). To se však mohlo stát jen za souhlasu všech pěti členů rady bezpečnosti, kteří mají právo veta. Z toho plyne, že zástupce SSSR nebyl přítomen, a proto své právo veta Sovětský svaz uplatnit nemohl. Nepřítomnost SSSR byla totiž protestem proti Čínskému zástupci v OSN (Čínu zastupoval Tchaj-wan – Čankajšek).
Po ofenzívě OSN zahájené v září 1950 vstoupila vojska OSN do Soulu a v říjnu 1950 pronikla na území KLDR, odkud je na začátku roku 1951 vyhnala armáda „čínských lidových dobrovolníků“. Vojska OSN zůstala za 38. rovnoběžkou. Během války byl v dubnu 1951 odvolán generál McArthur (chtěl použít atomové zbraně a rozšířit válku do Číny), nástupcem se stal generál Ridgway.
Konflikt vedl k obrovským ztrátám na životech a materiálním škodám na obou stranách. Celkový počet obětí se odhaduje na více než dva miliony, včetně civilistů. Válka přinesla velké utrpení korejskému lidu, který byl nucen snášet rozdělení rodin a destrukci infrastruktury.
V červnu 1951 začala mírová jednání, která skončila po dlouhé poziční válce až koncem července 1953 uzavřením příměří (v Pchanmundžomu). Demarkační čára mezi korejskými státy (38. rovnoběžka) byla označena za demilitarizované pásmo. Válka tedy skončila bez vítěze, ale s hlubokými politickými a společenskými důsledky, které ovlivňují Korejský poloostrov i po více než šedesáti letech.[3]
